Tak zvaný pokrok ve vědách humanitních na rozdíl od věd technických do značné míry spočívá v tom, že starým věcem se dávají nové názvy. Ted´ se tomu říká změna diskursů. Takovou změnou diskursu byl také zrod  genderové psychologie. Po dlouhodobé módě na badání psychoanalitické, které vycházelo ze sexu, nastalo období badání, které vycházelo z genderu.  Při tom, stejně jako pan Jourden v Molièrově Měšťáku šlechticem, mnozí vědci si uvědomili, že mluvili prózou.

       Náboženství a filozofie, literatura a umění se zabývaly genderovým badáním od svého vzniku. Také genderová psychologie existovala za mnoho desetiletí  před tím, než Robert Stoller napsal svou knihu Sex and gender (1968). Karel Čapek a zpočátku bratři Čapkové se zabývali genderovým studiem zcela vědomě. Jejích vztah k ženám byl poněkud zvláštní, spíš pozorovatelský, než akční. Jejích milostné romány vždycky se začínali korespondenční přípravou, někdy velice dlouhou, a nezřídka se také jí končili. Na svou svatbu s Jarmilou Pospíšilovou Josef Čapek čekal 9 let. Na svou svatbu s Karlem Čapkem Olga Scheinpflugová čekala 15 let. A sotva to způsobily jen objektivní překážky. Oba bratři před sňatkem měli dost času na zevrubný studium ženské mentality.

      V případě Karla Čapka se dokonce mluvilo o impotenci. Zčásti to zavinili samotná Olga Scheinpflugová a doktor Miroslav Halík, když všemožně zastírali skutečnost, že Olga musila v r. 1921 uměle přerušit své těhotenství. Odročení sňatku, po kterém Olga zpočátku strašlivě toužila, na 14 let jak Čapkovým otcem, tak nejednou i  samotným Karlem Čapkem bylo zdůvodněno jeho fyzickou nemocí. Nejspíš to byla nemoc Bechtěreva nebo Arenda nebo něco podobného. Ale částečně to mohla způsobit psychologická patologie, kterou by se dalo označit jako „nemoc“ Alexandra Bloka.   

        Pro velkého ruského básníka jeho nevěsta a pak manželka L´ubov´ Dmitrijevna  Mendelejeva  navždy zůstala živoucím  symbolem, mystickou Krásnou Damou, Sofií, ztělesněním Lásky a Smrti, nikoliv předmětem pohlavní touhy. (Není vyloučeno, že obraz Krásné Neznámé v Čapkově Matce je geneticky spojen s básní A.Bloka Neznámá.)   I když u  Karla Čapka  to nedošlo do takové extremní polohy, ale jeho vztah k Olze Scheinpflugové a Věře Hrůzové určitě byl projevem rozdvojení milostného citu na lásku nebeskou a lásku přízemní. Svého času Roman Jakobson  ukázal na příkladě Puškina a Machy, jak velký je rozdíl mezi realitou a její uměleckým zpracováním  v romantickém básnictví. Puškinův vztah k  Anně Petrovnaě Kern v známé  básní, jí věnované, vypadá zcela jinak, než v dopise příteli S.A. Sobolevskému, před kterým se chlubí svým erotickým vítězstvím. Stejně Lori v Machově zašifrovaném deníku je velice nepodobna  Marince nebo jiným jeho hrdinkám [Note_1] . U Bloka a Karla Čapka ten dvojí vztah ke skutečnosti se promítá do samotné skutečnosti.

       Tyto psychologické zvláštnosti (něco podobného můžeme konstatovat i ve vztahu mezi Francem Kafkou a Milenou Jesenskou) nezůstaly bez vlivu na vztah Karla Čapka k ženám a k tomu, co se později dostalo název genderová psychologie.

      Ve svých prvních milostných románech v dopisech (k Anně Nepeřené a dokonce ještě i k Olze Scheinpflugové) začínající spisovatel rád hraje úlohu literárního metra a uměleckého vychovatele. Adresát je při tom kreslen jako romantický ideál, jemuž pisatel pomáhá dosáhnout opravdové dokonalosti. Adresát je ztělesněním ženství, pisatel je ztělesněním mužství, i když občas uvědomuje, že je nehezký a plachý.   

      Navzdory tomu, že erotická zkušenost mladých bratří Čapků byla minimální ne-li nultá,  pro jejích ranní tvorbu  je naopak charakteristický vypjatý panerotismus. V Předmluvě autobiografické ke Krakonošově zahradě se přiznali, že „v době nezkaženého svého mladí psali“ „o ženách a lásce krutě a nestydatě[Note_2] “.   Jejich povídka Moren ohavně milostný  je natolik obscénní, že se nedostala do žádného knižního vydání. Stejně charakteristické je to, že se v těchto humoreskách velice často  mluví nikoliv o konkrétní osobě, nýbrž o ženách nebo dívkách vůbec (Jarní improvizace, Letní improvizace, Aforismy, Rozkoše samoty). A po každé chování postav je presentace určité mody, určitého kulturního diskursu. „Každá doba posud vytvořila svou legendu o ženě. Vždy muž, hledaje vysvětlení své citové složitosti v ženě, činil z ní jistý mythologický nebo legendární typ; vždy muž stavěl ženu na piedestal svých mravních zásad a vždy on vybásnil věčné ženství, a vždy žena byla vyňata z boku mužova a vytvořena z jeho mravních potřeb. Proto byla útlá ve středověku a majestátní ve v renesanci, serafská za romantiky a démonická dnes; proto kulturní historie ženy jsou jen dějiny poměru muže k ženě[Note_3] “, - čteme v fejetonu Benátský karneval. Různé humoresky demonstrují historický posun od stylizované antiky ,  přes středověkou kurtoazii k době rokoko, romantismu a dokonce secese. Za scénkou ze současnosti je nastíněn antický archetyp (Penelope, Minerva). Ale vztah k ženě je všude v zásadě dekadentní a cynicky maskulinní. Jeden z aforismů hlásá:  „Bůh stvořil muže jako podobenství sebe  a ženu jako podobenství života. Muž je bůh v malém: proto tvoří. Žena je příroda v malém: proto rodí[Note_4] “.  V povídce L´éventail ženu ztělesňuje loutka, jež mechanicky říká si a no. V Lásky hře osudné ženy jsou navíc prodejní. Muži  v rané tvorbě sourozenců nebo hrají své kulturně historické úlohy, své módní úkoly (Fablio o duelu), nebo jsou zmítáni chtíčem (Červená povídka, L´éventail). Nic méně  pravě

žena je iniciátorkou všeho lidského snažení a všeho lidského v člověku. Stačilo jednomu z „pacifikovaných“ dělníků mistera Ripratona připustit na noc hezkou ženštinu, aby se začal toužit po lidském údělu a vzbouřil celý Hubertstown (povídka Systém).

      Ve stejnou dobu bratři Čapkové navrhují Boženě Benešové pro Ženské revue  články s feministickou tematikou (Žena u francouzských dekadentů, Feminismus gotiky, Žena v bibli, Žena v renesanci,  referáty o jednotlivých umělkyních, o hrách a přednáškách s ženskou problematikou). Přičemž o svém eseji Žena u francouzských dekadentů Josef a Karel psali: „Myslíme, že není potřebné komentovati, proč tuto látku jistě dosti choulostivou zpracovali jsme formou, jež mohla by se snad zdáti příliš pastózní do rámce ženského listu; avšak jednak téma samo je pro ženskou literaturu zajímavé a příkladné, jednak logické excesivnosti nebudďtež kladeny za vinu nám; my pouze poctivě a nestranně referujeme o tom, co vidí se nám význačným pro gnosi feministických  živlů v jakémkoliv umění[Note_5] “. Ze zamyšleného bratry Čapky genderního seriálu byl uveřejněn a se zachoval jen esej Feminismus gotiky. Jeho vedoucí myšlenkou je spojení genderního chování s aktuelním způsobem umělecké prezentace. „Zdá se nám, že nikde nelze nalézti hlubší psychologické vysvětlení některé dějinné éry než v umění, které jsouc převážně citové, nejbezprostředněji tlumočí sklonnosti a etiku své doby. Chcete-li dojíti pochopení jistých vývojových směrů minulosti, musíte hledati bohaté souvztahy v tradicích uměleckého tvoření[Note_6] “. Podle bratří Čapků právě žena je „intelektuální rodičkou gotické nálady“,  pro níž je příznačné „rozdvojení citových snah mezi dva póly: náboženskou exaltaci náchylnou k mystice, jež ústila ve vznešený feministní motiv mariánský, a romaneskní žár rytířství [Note_7] /.../“  To nepřekáželo mladým  autorům, aby ve své první povídce Pokušení bratra Tranquilla se vysmáli

mariánskému kultu a ukázali, že pod „svícnem Ecclesie“ může se ukrývat ďábelská tma. Protagonistka Červené povídky zase střídá platonickou lásku k Gesú (Ježíšovi) s erotickou vášní. 

   V Jarní a Letní improvizacích bratři Čapkové se ironicky dotkly feministické touhy po čistě ženském světě a v humoresce Manželství se stejnou ironií nabídli, jak muži mohli by předejít ženským protestům proti

manželskému znásilnění. „Neboť /---/ veškerá láska a mužná zdatnost jest jen hloupý a omrzující Kristián de Neuvilette, za jehož širokými zády se má skrývati mužův v úloze krásosmyslného Cyrana_ pana z Bergeracu / …/“. Neméně ironický je aforismus Minerva: „Jsem pro vzdělání žen. Žena má býti co nejvíce intelektuelní. Žena má býti duševně rovná muži. Žena má býti kulturní“ – „Madam, to by bylo příliš špatné pro ženu, neboť  pak by muž ženě rozuměl“.

     Pro mladé Čapky žena je především předmětem mužské touhy. „Žena je sfinga, jejímž tajemstvím je mužovo srdce[Note_8] “ Jsou tu jen náznaky ženské typologie a charakterologie. Jeden z ženských charakterů, který je hned upoutal, byla žena démonická. Snaží se uhodnout její tajemství nebo  se „aspoň tvářiti“, že jej uhodli: „…démonický obličej musí býti pouze maskou, a maska může existovat jen tehdy, skrývá-li nejednotnou letoru <…> Takto tedy může vzniknout fyzický typ démonické ženy. Ale rodí se tak zároveň její satanská duše? Doufejme, že nerodí; neboť hlavním charakterovým znakem démonické povahy jest krajní krutost, jež nemůže býti vrozena, jsouc přirozeným rozvojem vědomé moci, která není vrozena. Každá vědomá moc, není-li řízena určitou mravní metodou, se co nejsnáze

stává krutostí. Žena, stejně jako římští césarové, je vždy v metodě své vlády nevědomá a nejistá, a proto nakloněná ke krutosti. <…> Je však tato táto krutost zcela vážná? Zdá se, že démonická žena ve svém zlu ukrývá zálibu v pikantnosti, smysl pro vysoký šik, celkovou povahu zábavné hry, teatrální a renomující rysy, dokonce jistou slabost k vlastním pózám[Note_9] .“

Bratři se všimli také jistého ženského sadismu. Žena z aforismu Krásné duše říká: „Chtěla bych milovati Cyrana, protože trpěl a krvácel; libí se mi to [Note_10] “ Právě tento sadismus je hlavní důvod chování Gianny z Červené povídky.

      Ve svých prvních samostatných knihách Boží muka a Trapné povídky Karel Čapek už se zabývá studiem ženské psychologie na konkrétních životních příbězích. A ženská slabost a pokora, která byla kladným rysem

v dekadentních a neoklasicistických povídkách bratří Čapků (viz například povídku Ostrov ze Zářivých hlubin), je teď kritizována. Lída, protagonistka povídek Lída a Milostná píseň (Lída II) z Božích muk, se stala obětí  padoucha. A při tom se podřídila fatální obyčejnosti, cizí vůli, se stala „věcí“, pasivní hračkou osudu. Podobně Raskolnikov měl zcela individuální pohnutky pro svůj zločin, ale ten dopadl tuctově, „stejně jako u sta prostých loupežných vražd“. Lída stejně, jako Raskolnikov, nemůže se zbavit pocitu své víny.  Dokonce cítí v sobě nějakou rozkoš z ponížení, je v ní „ žízeň skandalisovat se až do zničení“. Je „posedlá démonem pasivity“. V pozadí této povídky je Zločin a trest Dostojevského. V pozadí povídky Helena z Trapných povídek je možná příběh Taťjany a Oněgina z Puškinova veršovaného románu. Helena, „polo mužatka, polo panenská nymfa“, je zamilována do hrdiny povídky. Čte ho „ jak psychologický román“. Najednou se cítí dívkou a není v ní „vzpoury proti této samozřejmé mužské převaze“. On nabízí jí přátelství a ona to přijímá s vědomím, „že on vše objevil, ale ona z toho učinila radost společnou a plnou souzvuku[Note_11] “. Jeho zpověď  sobce, který sám sebe obviňuje v soběctví a životní vyprahlosti, chybně přijímá za milostné vyznání. Sama vyznává mu lásku v nepříčetném dopise s gramatickými chybami. A pak on jí čte lekci ne nepodobnou té, jakou častoval Oněgin Taťjanu po obdržení jejího dopisu. Při tom na rozdíl od Oněgina  si vysvětluje  její chování         netotožností  sexu a genderu: „Není tu stínu vypočítavosti, ale také ne velkodušné a pošetilé oběti. Chtělo se jí líbat, a více než to. Je ji dvacet pět let. Přesilná a strašná je vzpoura těla. Vzpomněl si na její palladickou ladnost, na bezpohlavní čistotu jejího nevykvětlého ženství. Něco potřísňujícího padlo na ni. Ubohá Heleno, kdybys alespoň byla krásná; nikdo by se pak nepodivil tvé vášni a nesnížila by tě v očích nikoho. Ale nejsi krásná, i nezbývá než být k tobě nespravedlivý[Note_12] “. 

     Z celé tvorby Karla Čapka právě v Trapných povídkách nejvýrazněji je přítomen sociální aspekt ženské problematiky (povídky Na zámku, Peníze, Surovec). Guvernantka v aristokratické rodině závidí děvčatům z čeledníku a rada by se stala dělnicí v továrně. Ale většina ženských postav v těchto povídkách se spokojuje s tradičným údělem ženy sociálně nesamostatné. V „trapné“ povídce Tři Čapek názorně ukazuje manželství jako uzákoněnou prostituci. Manžel nevěrné ženy je vykreslen tu současně jako Alfons a pasák. Tato povídka by se velice dobře hodila do okruhu feministické literatury. Avšak protagonistka této povídky vidí fotografii své matky: „Byla to kulatá, jasná, radostná tvář venkovské ženy, jež zrodila děti a požehnaně vrátila životu vše, co jí dal[Note_13] “

     Nikoliv dětinská Mimi nebo schematicky načrtnutá Helena Gloryová, kterou ruský literární vědec Jevgenij Jablokov spojuje s archetypem Krásné Heleny [Note_14] , nýbrž rázovitá Fanka a neméně rázovitá Nána, za nimiž lze uhodnout postavu Čapkovy babičky Heleny Novotné, jsou vlastně vtělením jeho ženského  ideálu.  Obě hry – Loupežník a R.U.R. – vystavěny na kontrastu mužství a ženství, maskulinnosti a femininnosti. Loupežník je ztělesněním nejen výbojného a nezodpovědného mládí, ale také výbojného

a nezodpovědného mužství. O ústředním konfliktu R.U.R. Karel Čapek psal: „…to byl krásný obraz, který mne zvábil k napsání hry. Pravím sám „krásný“, protože nic se mi nezdá krásnějším než lidská vůle žít; nikoliv biologická vůle vitalistů, nýbrž ona tvořivá vůle, která je pružinou lidské výkonnosti, inspirující vůle stavět a dobývat, ta ohromná vytrvalost, ten optimistický základ lidské rasy. A tuto pyšnou, mužskou, aktivní velikost

ducha pokorně skloniti k věčnému životu, který nese žena, to byl obraz, který mi tanul na mysli a činil mi jiné úvahy jaksi podružnými[Note_15] “.  Znovu: „Muž je bůh v malém: proto tvoří. Žena je příroda v malém: proto rodí“, ale se zcela jiným akcentem. Čapek „pokorně skloňuje“ maskulinnost před femininností, nikoliv však před feminismem. Zvlášť ne před feminismem v jeho dnešní, řekli bysme fundamentalistické podobě. Pro Čapka, který vůbec z revolucionáře se stává cílevědomým reformistou, hlavním úkolem ženy je zachraňování lidského plemene. A Nána hlásá: „Už se lidi neroděj. To je trest, to je trest! Hospodin poranil ženský neplodností.“ „Z ďábelský pejchy ste se opovažili tvořit jako Pambú. Bezbožnost je to a rouhání, jako bohové chcete bejt[Note_16] “. Je to Čapkovo stanovisko? Ovšem, nemůžeme ztotožňovat hledisko jedné z postav s hlediskem autorovým. Ale Helena pálí staré papíry a mezi ní a  Nánou je takový rozhovor: „Helena /hodí první list do ohně/ Co bys říkala, Náno…kdyby to byly peníze. Ohrromné peníze? – Nána. Řekla bych: Spalte to. Moc velké peníze sou špatný peníze. – Helena /pálí další list/. A kdyby to byl nějaký vynález, ten největší vynález na světě -  Nána. Řekla bych: Spalte to! Všechny vymyšlenosti sou proti Pánu Bohu. To je samý rouhání, chtít po Něm zlepšovat svět[Note_17] .“  Nána neví, že Helena pálí recept na umělé plození (Jablokov v tom vidí protest ženského živlu proti umělému vměšování do jeho přírodního životního poslání[Note_18] ).    A ve Věci Makropulos  Kristina, jíž mládí dovoluje nedbat strachem smrti, pálí největší světový vynález – recept na nesmrtelnost, protože je třeba myslet nikoliv na smrt, nýbrž na rození. Neplodná a sobecká, démonická a studená Emilie Marty je vlastně antifeministický pamflet.                 

   Je zajímavě, že v společných hrách bratři Čapkové se  vracejí k dekadentnímu a mytologizujícímu názoru na ženu. Je to nebo flirtující představitelka salonní společnosti (Iris a Clythie v Ze života hmyzu), nebo žena posedlá nějakou módní ideou (Eva a  Alter Egova žena v Adamu Stvořitelovi), nebo omezená a hloupá „domácí slepice“ (Cvrčková, Chrobáčka v Ze života hmyzu, Lilith v Adamu Stvořiteli). V tvoření žena jen překáží. Je to mužský úděl. Někdy žena chce se stát mužem, ale je to parodie na maskulinnost: „Iris <…> Jak je to hloupé být ženou! Já bych dnes chtěla být mužem, dobývat, svádět, líbat… Felixi, já bych byla hrozně vášnivý muž[Note_19] .“ Alter Egova žena, která co chvílí mění nejen svá jména, ale také své ideály, v rozhovoru s Lilith naopak „pohrdá muži“.V obou případech Čapek zcela zřejmě se vysmívá feministickým náladám. Alter Ego v duchu feministických názorů  dokonce říká: „Pokrok světa se nezastaví u takové opičí instituce jako je rodina[Note_20] “.

   Čapkův názor na rodinu je přitom dost skeptický. V Továrně na Absolutno prezident atomového koncernu MEAS Bondy  říká dceři továrníka Macháta Elen, která „napůl svolila stát se paní Bondyovou“, ale pod vlivem Absolutna se stala svatou a naučila se číst cizí myšlenky: „ … bez skrytých myšlenek není možný obchod ani společnost. A hlavně bez skrytých myšlenek není možné manželství[Note_21] .“  Elen jako pravá feministka říká Bondymu: „Já jsem cítila váš zvířecí chtíč <…> Jen jste mne omakával očima, jako bych na prodej byla.< … >Všichni to dělají. Všichni, všichni jsou stejní. Člověk tak zřídka potká čisté oči[Note_22] .“   

  Čapkův román Krakatit Oldřich Králík označil  jako „erotickou velebáseň prózou[Note_23] “, nazval jej „nejsubtilnější sexuální básní v české literatuře[Note_24] “.  A na závěr své studie o tomto románu napsal: „Čapek nenapodobitelně rozezpíval přírodu masa a krve, z níž stoupá láska. Nebyly mu ovšem cizí platonské  stupně lásky, spirituální sublimace erotiky. Ale slyšel i v nejvyšší melodii lásky šumění podzemních pramenů krve[Note_25] . “ Vynálezce strašlivé výbušniny inženýr Prokop, podle Oldřicha Králíka,  „erotický hrdina par excellence“, je zmítán výbušnými vášněmi. Záhadná Neznámá symbolizuje ony „platonské stupně lásky“ a je nedosažitelným fantomem, „čistá a nevědomá jako telátko“ Anči je další variantou budoucí Lilith, princezna Wille, „zpupný amazonský tvor“,  je další démonickou ženou a anarchistka Mainada, vyznávající volnou lásku, je rodnou sestrou (jako sestra Neznámé) všech těchto žen. Oldřich Králík, který přesvědčivě

píše o totožnosti  erotických totemů krávy a koně v Krakatitu a Hordubalu, resumuje: „Bezútěšnost Čapkova pohledu záleží v tom, že žena je mu skoro cele ponořena do oblasti biologie, že udělala sotva prvý krok do oblasti ducha a kultury[Note_26] “ Je to dost podivné, protože Olga Schejnpflugová, jeho téměř celoživotní láska, byla ženou vysloveně a vysoce intelektuální. I když v reálním životě “amazonským tvorem“ určitě byla nikoliv ona, nýbrž Věra Hrůzová (víz Čapkovu korespondenci s ní), nehodí se pro ní ani kravský totem. Něco od ní bylo i v princezně Wille, o čemž zase svědčí korespondence Karla Čapka s Olgou Scheinpflugovou. Ale právě těsně po napsání Krakatitu vzniká čistě mužská společnost pátečníků, do níž ženy, včetně Olgy Scheinpflugové, neměly přístup. 

     Při práci na Krakatitu Čapek se učil technice vyprávění u románu pro služky, detektivek, pohádek. Zrod epiky hledá ve pravěku. Dlouhým historickým vývojem lidství vysvětluje také genderovými rozdíly. Píše například: „ Jsem v pokušení hledat původ anekdot v šerém pravěku a sice ve starém kmenovém řádu, kdy se obec dělila ve více méně uzavřenou mužskou a ženskou společnost. Podnes se najdou u primitivních kmenů společné mužské domy a mužské spolky, do kterých nesmí žena vkročit pod trestem zabití; zde se konají mužská mysteria a sdělují se veliká tajemství, jichž nesmí slyšet ucho ženy; zejména, jak se domnívám, se tu

Odjakživa mluvilo o politice a dělaly se tu vtipy na tchyně a ženy /…/ Proto jsou anekdoty podnes mužská záležitost. /…/ Mefisto zajisté překypoval vtipy jako obchodní agent; Markétka byla vážná jako sama ctnost; ale když jí Faust vypravoval některé z anekdot a úsloví, které měl od Mefista, šeptala Markétka překonána obdivem: „ Vy jste hrozný[Note_27] !“

Podobné úvahy a pozorování, jejímž společným východiskem je přesvědčení, že ženský „vztah ke komice je spíš pasivní než aktivní“, najdeme u Čapka také jinde. Je rovněž přesvědčen, že ženský vztah ke světu se odlišuje od mužského větší konkretností. V článku Ženy a politika píše : „Nemíním nijak generalozovat; vím, že taková paní Pankhurstová nebo slečna Zamínová vydají v politice za pár nás chlapů: ale pokud je mi známo,  ženy většinou nemají politiku rády. Považují  jí přese vše  za mužskou záležitost, ve kterémžto náhledu je smíšen jistý obdiv s jistým opovržením. Myslím, že krom jiných pohlavních pohnutek je tento poměr k politice určen dvěma ženskými motivy: nedostatkem smyslu pro abstrakce a nedostatkem válečného ducha[Note_28] “.        

  Na této tezi je postavena také Čapkova Matka. V R.U.R. Čapek rozestavil šest mužů kolem Heleny Gloryové. Ve Věci Makropulos – šest mužů kolem Emilie Marty (Eliny Makropulos). Teď rozestavuje  sedm mužů kolem Matky. А stale působí zásada: „Muž je bůh v malém: proto tvoří. Žena je příroda v malém: proto rodí“. A také jako v R.U.R. spisovatel  nutí hrdou mužskou dobyvačnost se sklonit před ženskou pravdou, která  tkví v ochraně života. Jen pro ochranu života dětí Matka dává pušku Tonímu,_ ale nikdy neuzná mužskou touhu bojovat a zabíjet pro abstraktní zásady.   

   Při studiu takzvané lidové četby Karel Čapek přišel k myšlence, že literatura je „samoúčelná lež“, že její základ spočívá v tom, že povídáním  lze „vytvořit věci  a děje nezávislé na tom, co kdy bylo nebo jest, události, které současně jsou a nejsou[Note_29] “. Tato „samoúčellná lež“ může  však být nebo romantickou, jako v pohádkách a románech pro služky, nebo „realistickou“, jako v lidových kalendářích. V prvním případě vyjadřuje a ztělesňuje  naše sny a touhy. Včetně těch, které jsou  výrazem  genderových psychologických rozdílů. Tak „u všech národů a kmenů“ je  pohádková postava hrdiny a pohádková postava princezny. Je to psychologicky pochopitelné. „Představa heroizmu náleží mezi těch pár nevyhnutelných rekvizit mužského pohlaví; naproti v ženském sexuálním komplexu je skoro vždy v různých variacích uložena představa dobývané a nedostupné princezny[Note_30] “   Tento motiv leží nejen v základě vztahu Prokopa a princezny Ville  v Krakatitu, ale také v základě psychologie Hordubala, různých životních projekcí „případu X“ v Povětroni  nebo  v Adamu z První party. Naproti tomu „předmětem  realismu není člověk,  nýbrž rodina“. „Angelika nesmí z důvodů romantických zestárnout a ztloustnout; proto literárně bere konec v květu mladosti at‘ už v rakvi nebo v náručí pana d’Evremonta. Realistický člověk však ví, že polibek milenců není žádný konec, nýbrž začátek; ba že ani kolébka, která se roce dostaví, není konec, nýbrž začátek, neboť‘ je nutno děti vychovat, zaopatřit, vyženit a vyvdat[Note_31] “.  Takovou realistickou variantou světoznámého romantického příběhu je Čapkův apokryf  Romeo a Julie.

     Podle Čapka „romantism je převážně četbou mladých lidí, služek, vůbec ženských“.  Tím je také určen Čapkův vztah k „labyrintu ženského světa“ a k takzvané ženské literatuře.

     Nejednou referoval knihy ženských autorek nebo psal o knihách, jejichž autory se snažily vysloveně proniknout do „ženského světa“. Na počátku své recenzentské cesty se víc  zajímal o estetické problémy než o ženský specifikum. A pokud ho moc nenadchly knížky Grazie Deleddy nebo Amalie Skram, stalo se to především proto, že byly „přetížené realitou“ a nedovedly „se povznésti nad život a nad člověka“. Dekadentnímu gustu recenzenta víc vyhovovalo „perlet´ové kouzlo“  Princezen lásky Judith Gautier nebo „hniličný a barokní“ styl Messaliny Alfreda Jarryho.  I když „Erotika v literatuře“ se stala předmětem samostatného „rozboru psychologického“ dvacetiletého autora, pokládal, že „fyziologická dispozice spisovatelů není důstojným vysvětlením“ této erotiky. Stejně jako později velmi kriticky se stavil  k Sigmundu Freudovi.

    Přibližně v době, kdy psal svou Helenu, s nadšením uvítal Šrámkovo Tělo a v referátu o sbírce povídek Vojtěcha Mixy Dívky se pokusil o charakteristiku této tematiky: „dívčí život, aspoň v dnešní společnosti, je nejvíce uhlazen společenskou konvencí, kryt rodinou, chráněn výchovou;

nevinné, instinktivně opatrné lásky, nevinná vystřízlivění, líbezné položenství a polodětství, hra s city, rozkošné váhání před prahem osudu, to jest alespoň nejčastěji obsah dívčího života; připočtěte někdy nádech zkaženosti, někdy trochu romantismu,a máte to, co stačí milenci k nekonečné iluzi, ale pozorovateli dá málo, velmi málo jistot. A přece jsou to události, které označují celý příští život ženy; hravým povrchem probleskne slovo nebo pohled, jenž naráz prozradí bytost zcela jinou; a právě tyto obojetné okamžiky jsou pokušením pro vášnivého analytika, aby změřil své zkušenosti a svou racionální psychologii s něčím, co zevně nemá než ráz bezpříčinného a bezcílného rozmaru[Note_32] “.

   Pomineme-li  ženské prózy,  které  sama autorka asi nečetla podruhé (“Konečně, není divu[Note_33] “), Čapek věnoval pozornost čtyřem českým spisovatelkám. Podle počtu referátů a stran na prvním místě je tu Růžena

Svobodová.  Umělecky však byl s její tvorbou spokojen nejmíň.  Po její smrti napsal : „…už dnes můžeme říci, že Růžena Svobodová byla v nejnitrnějším smyslu pokračovatelkou Boženy Němcové.Nikoliv po stránce lidoznalecké – styk Němcové s českou duší lidovou byl od narození intimnější -, ale po stránce vřelé, ladné ženskosti, jež proniká dílo obou těchto velikých žen. O  tolika a tolika ženských spisovatelkách říká se s jistou mužskou domýšlivostí, že píší tak dobře jako muž; o obou těchto však platí, že psaly tak dobře, tak líbezně, jak jen dovede žena[Note_34] “. Nicméně ani v tomto článku na rozloučenou, napsaném podle pravidla – o mrtvém nebo nic, nebo jen dobře, nemůže se nezmínit o tom, že „ten nebo onen“ její román je „nepokrytě romantický, život je tu nebo jinde pojat příliš zaokruhleně, přizdoben, vysněn, zromantizován[Note_35] “. Mnohem kritičtěji mluví o tom ve svých recenzích Posvátného jara a Záhrady irémské. „Slunečnost a vlídnost, která vyznačuje ženství“, cení nejen u Svobodové, ale také u tolik osobně milované a vážené “paní Felicinky“ –

Anny Lauermannové, která psala pod pseudonymem Felix Téver. Pokládá však, že odchodem těchto dvou vynikajících žen  víc ztratil život než literatura. Když píše o tvorbě A.M. Tilschové a B.Benešové, nijak zvlášt‘  nezdůrazňuje  její ženský původ. Naopak u hrdiny románu Benešové Člověk Cyrila Trojuša zdůrazňuje vývoj z muže v člověka.

    Pro dvě české spisovatelky – Olgu Scheinpflugovou a Helenu Čapkovou -  byl asi stalým literárním poradcem. První však ku podivu „nezachovala“ žádný jeho dopis, který by se dotýkal její literární tvorby. Listy k Heleně jsou opravdu skvělou příručkou pro začínající spisovatele. Jen v jednom však nějak mluví o ženské problematice : „Napiš Narození nebo  Kuchyně nebo Jak se překonává pesimismus a spravuje staré  prádlo  - věci z ovzduší ženství (bez fádní erotiky), mateřství a nejvšednějšího lidství A to bude něco“.

    Kdyby bylo třeba co nejlakoničtěji formulovat Čapkův vztah k „labyrintu ženského světu“, řekli bysme, že byl antifeministickým feministou.