<< Назад на страницу "творчество Карела и Йозефа Чапеков"
<< Предыдущая | Следующая >> Josef CapekPovidani o pejskovi a kocicce
Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zimě. "Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven," povídá pejsek, "já mám rád zimu, zvlášť když je takhle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veliká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale když mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe -" "To já znám," řekla kočička, "to je tuze nepříjemné. Ale teďka mám nožičky tak pěkně zahřáté, horké, divže se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěkně, když je zima, že se mně ani vstávat nechce." "Víš co," řekl pejsek, "zůstaneme celý den v posteli a budeme si hrát v posteli." "To nejde," povídala kočka. "Nejsme přece nemocní, abychom byli celý den v posteli! A krom toho jsme dostali psaníčko od nymburských děvčat a už jsme jim dávno měli odepsat. Ještě o nás řeknou, že jsme špatně vychovaní a že nevíme, co se sluší a patří. Alou! pěkně vstávat a napíšeme jim to psaní; beztak nemáme dnes co jiného na práci." "Tak dobře," řekl pejsek. "Ať to děti vidí, že jsme dobře vychovaní. Napíšeme jim krásné psaní. Ale psát to budeš ty, to víš, já mám na to trochu těžkou ruku. Ale zato já ti budu zas říkat, co tam máš napsat." "To se rozumí, že to budu psát já," chlubila se kočka. "Když děti něco píšou a nejde jim to psaní pěkně, tak se jim vždycky říká: Lépe by to kočka naškrábala. Z toho je vidět, že kočky umějí lépe psát než mnohé děti." "A jejej, to jsem si ani nemyslil, že jsi tak šikovná!" divil se pejsek. "Ale ta nymburská děvčata to pěkně napsala, já myslím, že to bylo napsáno skoro tak pěkně jako od koček, samá jednička, zvlášť ta jedna, teď už ani nevím, jak se jmenuje, ta to napsala tak krásně, jako když tiskne." "Já to taky tak napíšu, jako když tiskne," řekla skromně kočka. "Já totiž umím psát jen veliké písmo tiskací, to psané já nedovedu, to víš, do školy jsem nechodila, tak kdepak jsem se to měla naučit? - Ale copak o napsání - napsáno to bude pěkně, to já to naškrábu tak krásně jako ta nejlepší kočka, jaká kdy na světě škrábala. Ale jen jestli v tom psaní nenapíšeme nějaké chyby." "To už nám děti musejí odpustit," povídal pejsek. "Však ony zase, když chtějí mňoukat nebo hafat, tak to také docela dobře nedovedou a nadělají v tom plno chyb." "To je pravda," řekla kočička. "Když děti zkoušejí mňoukat, tak to nikdy nedělají docela dobře. Mňoukat se musí, panečku, krásně, jemně, tak tuze tence, a to se musí, milý brachu, tuze dobře vědět, kam se má v tom mňoukání dát měkké i a kam tvrdé y;. Jinak se to všechno poplete a nikdo by tomu mňoukám pořádně nerozumněl, co se tím vlastně chce říct." "To máš zrovna tak jako s hafáním," povídá na to pejsek. "Když děti chtějí udělat haf!, to ti přitom nadělají nějakých chyb! Správně hafnout, to není, holenku, jen tak. To ti to musí nejdřív v prsou zarachotit a pak to musí z tebe vyštěknout rychle a statečně, jako když vystřelí, musíš přitom krásně hodit hlavou a škubnout hřbetem a zadníma nohama." "To při mňoukání se zas musejí krásně vykulit oči, hlavička dát drobet na stranu, trošičku při tom povstat a jemně se protáhnout. To by se děti tomu tuze dlouho musely ve škole učit, než by se to správně naučily, a vidíš, my kočky to umíme hned samy od sebe, už od narození. Ať to s nimi ve škole paní učitelka zkusí a budou vidět, jak je to těžké. Zkus to, oč, že to nedovedeš!" "Co bych nedovedl?" kasal se pejsek. "Koukej: Rrrrrr! Hňauf! Hňaf! Hňaf! Hňaf!" "I kdežpak! to není žádné mňoukání," smála se kočka. "Tak ty zkus hafnout!" řekl pes. "Mňááááuf, mňáaauf, ňauňauňáuf!" udělala kočka. "Ó je, copak myslíš, vždyť ty mňoukáš, to vůbec není žádné pořádné hafání!" smál se kočce pes. "Inu, každý, co umí," řekla kočka. "Tak teď se raději dáme do toho psaní, a když tam budou chyby, tak je to jen od toho, že jsme se správnému psaní ve škole neučili. Však si to ty děti mohou opravit; mohou si to naše psaní na tabuli napsat správně a bude to." "Tak piš," řekl pejsek, "já ti budu předříkávat, co." Kočička sedla a psala, co jí pejsek předříkával, a napsala děvčatům z Nymburka toto psaní: Čtěné šlečni
v Nimbuce Dě kujeme vám zavaše psa ní a o znám u jemevám žesepří do bremz dravý vína trefujeme. Totéš jdou fámeiu vas
fuctě "Já nevím," povídala kočička, když se pejsek podepsal, "myslím, že ses podepsal špatně. Psát se přece musí jemnou řečí, a tak se mně zdá, jako se nemá psát černej nebo zelenej, štěkavej, že se asi v jemné řeči nemá také psát pejsek." "To je možné," uznal pejsek, "tak já to škrtnu a napíšu to správněji. Jenomže teď nevím, mám-li to napsat s měkkým i, nebo s tvrdým y." "Já píšu všechno ponejvíce s měkkým i," řekla kočka, "ono se mně měkké i zdá jemnější." "Když myslíš, napíšu tedy měkké i," řekl pejsek a podepsal se písek, "a teď to psaní doneseme na poštu." "Musíme se ale pořádně ustrojit," povídala kočička, "venku je náramná zima." Co se strojili, brali si na sebe svetry, zimní kabáty, vlňáky, kamaše a sněhovky, začal pejsek počichávat a povídá kočičce: "Tak tu krásně voní syreček, jak ho máme tamhle na polici schovaný, já bych ti měl na něj takovou ukrutnou chuť!" "Jen ho nech!" řekla kočička; "vrátíme se z pošty jistě hladoví, a když bys ho slupnul teď, neměli bychom pak nic." "Ale když on tak voní a já mám na něj takovou ukrutánskou chuť!" "Nic!" rozkázala kočka, "až se vrátíme z pošty."
Tehdy se zrovna náramně chumelilo, jak už to tak letos v té velké zimě bylo. Sněhu habaděj pro lyžaře i pro sáňkaře, i těch klouzaček bylo letos dost. Tak se sypal, jako když se pytel s moukou roztrhne. Pejskovi a kočičce se to docela líbilo a spokojeně ťapali s tím psaním na poštu. Donesli psaní na poštu, kočička dala pejskovi olíznout známku, přilepili ji a připlácli pacičkami a dali do schránky. "Je prý teď tolik sněhu, takové závěje všude, že ani vlaky nemohou pořádně jezdit," řekla kočička, "ale doufám, že do velikonoc budou nymburská děvčata to psaníčko mít." Tak se zas vydali na cestu domů. Chumelilo se, jako kdyby peří z tisíce peřin sypal. "To se krásně chumelí," liboval si pejsek, "ani cestu už není vidět pod sněhem." Šli, šli, pořád se chumelilo, až jim to zachumelilo celý jejich domeček. Ani komín vidět nebylo. Došli a hledali domeček. Domeček nikde. Všude jen sníh, tlusto sněhu, sníh a samý sníh. "Jemine, kdepak je náš domeček!" lekla se kočička. "Vždyť my ho teď nenajdem!" Opravdu, domeček nebyl nikde k nalezení. Všude jen sníh a sníh, tak vysoký, že pod ním žádný domeček vidět nebylo. "Domeček je pryč," naříkala kočička, "kam my teď půjdem, co si počneme, když nemáme náš domeček?" Pejsek kouká, kouká na všechny strany, nikde nic, všude jen samý sníh. "Už je to tak," bědoval, "domeček máme zachumelený a nikdo teď nepozná, kde je! Kam my se teď uchýlíme, kam my půjdeme spát, vždyť my venku zmrznem." "Abychom šli do Nymburka, že by se nás nymburská děvčata ujala, že by se o nás nymburské školačky postaraly a daly nám nějaký nocleh? Co si počneme, domeček pryč a do Nymburka je tak daleko! Ach, ach, když já ten náš domeček nikde nevidím!" "Počkej," řekl pejsek, "já ho také nikde v tom sněhu nevidím, ale tak se mně zdá, že něco cítím. Jako kdybych trošičku cítil vonět ten syreček, co jsem měl na něj takovou velikou chuť." "To bude ono!" radovala se kočička, "jen čichej, čichej, kde bude syreček, tam bude domeček!" Pejsek čichal a čichal, šel pořád za tou vůní a tam, kde ucítil tu vůni nejsilněji, začal ve vysokém sněhu hrabat, až se dohrabal střechy. "Sláva!" zvolal, "už jsme doma! Kde je domeček, tam je také syreček," a už se hnal do dveří, dovnitř a po syrečku. "Vidíš, měla jsem pravdu, když jsem říkala, abys nechal ten syreček, že se nám hodí, až se vrátíme z pošty domů. Vidíš, teď nám ten syreček zachránil život." Pěkně se spolu rozdělili, pejsek měl větší kousek, kočička menší. Psaní bylo napsáno a na poště odevzdáno, z města vedla špatná cesta, sníh s nimi neměl cit, zasypal jim celý byt, našli však svůj domeček, v tom domečku syreček, syreček snědli, vesele si při tom vedli, hráli si na honěnou a na schovávanou, a na vojáky taky a volali: "Ratata, ratata, ať žijou nymburská děvčata!"
Považte, děti, co se pejskovi jednou stalo! Hopsal, skákal, hrál si s kočičkou na louce, váleli sudy, dělali kotrmelce a všelijaké jiné komedie a přitom si někde vrazil do pacičky ostrý střep. Byl to malý střep, ale hodně to bolelo a nemohl na tu nožičku dobře došlápnout. "Je to ale nerozum a neopatrnost," hubovala kočička, "nechat takhle někde válet střepy. To válet střepy. To by lidé neměli nikdy dělat! Střepy se mají vždycky pěkně uklidit. Pak na to někdo šlápne, třeba některé zvířátko, nebo třeba i děti, když jsou bosý, a rozříznou si nožičku a pak to bolí a teče jim z toho krev. Pojď, pejsku, můj chudáčku, moje nynyny, ty můj pišulko a pišulánku, můj pišiši a pišišišínku, ty můj broučku zlatý, pojď, ty moje ubohá pišišindo, já tě vezmu domů a zavážu ti tlapičku, aby tě ta bolístka tak nebolela!" Doma kočička pejskovi tlapičku pofoukala a vymyla a zavázala, aby ho ta bolístka tak nebolela. "Já se bojím, aby se mně z toho neudělal vřes," povídal pejsek, když mu to kočička zavazovala. "Co aby se ti z toho neudělalo?" divila se kočka. "No, vřes aby se mně z toho neudělal. To se přece někdy z takových bolístek udělá velká bolenice, napuchne to, až je z toho velká boule, kolem je to červené a uvnitř bílé a tomu se říká vřes. A ten pak moc bolí." - "Aha, ty myslíš vřed!" pochopila kočička. "Ale ne! Vřes myslím. Přece vřed roste u lesa a dává se do vázy!" řekl pejsek. "Ale kdepak!" řekla kočička, "to si to pleteš. Přece vřes se dává do vázy, a ne vřed. Hihihi, kdopak by si dával do vázy vřed! To se přece nedělá, to ne, to ne!" "Ty si to pleteš!" hádal se pejsek. "Z bolístky se někdy udělá vřes a u lesa roste vřed. Tak je to!" "Tak si tomu tedy říkej jak chceš, ale já se ti musím smát, až to povím dětem, tak se ti budou smát taky," řekla kočička a položila pejska na polštář. Pejsek seděl na polštáři s tlapičkou zavázanou a čekal, až se mu na ní udělá ten vřes. Čekal dlouho, vrtěl sebou všelijak, ale běhat nemohl, a tak mu byla dlouhá chvíle. "Co mám dělat, co mám dělat!" naříkal, "já mám dlouhou chvíli. Prosím tě, kočičko, povídej mně něco." "A co bych ti povídala?" řekla kočička. "Povídej mně nějakou pohádku!" řekl pejsek. "A jakou?" ptala se kočička. "Nějakou hezkou," žádal pejsek. "Povídej, povídej!" "Chtěl bys o noční košilce?" ptala se kočička. "Tak, o noční košilce, ale musí to s ní nakonec dobře dopadnout," poručil pejsek. "Tak tedy o noční košilce," řekla kočička a začala vypravovat: "Tak byla jednou jedna noční košilka a ta byla chudá. A protože byla chudá, tak na sobě neměla žádné červené, ani modré, ani žluté, zelené nebo fialové proužečky, ani žádné vyšívání s kuličkami, čtverečky, hvězdičkami, kytičkami, ani lístky. Byla jenom bílá, ale přitom byla moc hodná. A tak šla jednou na procházku a potkala jinou noční košilku. ‚Jéjej, to je krásná košilka!' vykřikla ta chudá noční košilka. Ona ta druhá noční košilka byla bohatá a byla krásně barevná a měla na sobě vyšívané čtverečky, proužečky a všelijaká kolečka a všecko možné, jak moc byla zdobená. ‚Ach košilo, ty jsi tak krásná, ty se mně tak tuze líbíš, řekla ta chudá noční košilka té bohaté noční košilce, ‚pojď si se mnou hrát!' Ale ta bohatá noční košilka byla pyšná. ‚Nepůjdu!' řekla, ‚ty na sobě nemáš žádné proužečky, ani žádná kolečka a nic, s tebou já si nebudu hrát!' To řekla a šla pyšně dál."
"To nebyla hodná noční košilka," řekl pejsek, "když si s tou chudou košilkou nechtěla hrát." "Baže nebyla," řekla kočička. "Však taky, jak si potom hrála sama, tak na sebe nedala dobře pozor a hrála si v blátě a moc se umazala." "To měla z toho, že byla pyšná!" řekl pejsek, "a teď zas povídej dál!" "No tak teda," povídala kočička dál, "tu chudou noční košilku to trápilo a byla z toho smutná. Šla domů, sedla si na postýlku a byla pořád ještě z toho smutná, jak si ta pyšná noční košilka s ní nechtěla hrát. A tu k ní přišel takový andělíček a povídá jí: ‚Proč jsi tak smutná, košilko?' ‚Já jsem smutná,' řekla chudá noční košilka, ‚protože jsem potkala krásnou noční košilku, ta byla vyšívaná a měla na sobě všelijaká kolečka, jahůdky, čtverečky a proužečky a ta se mně tak tuze líbila a já jsem si s ní chtěla hrát, ale ona nechtěla, protože jsem chudá a nemám na sobě žádné takové vyšívání, jako měla ona.' ‚Nic si z toho nedělej,' řekl andělíček. ‚Jen se pěkně svlékni a jdi hajat. Však ono se to do rána už třebas nějak spraví.' Tak se tedy ta chudá noční košilka svlékla a šla pěkně hajat.
A když spala, zavolal ten andělíček ještě jiné andělíčky a ti tu košilku krásně vyšili a udělali na ní proužečky a červené tečky a čtverečky a ještě takové všelijaké věci, jak to má kdo rád, a ještě ji pěkně vyžehlili a pak zas odletěli. A když se ráno ta noční košilka probudila a oblékla se, tu se ani nemohla poznat. Šla na procházku a teď potkala tu pyšnou noční košilku, která si s ní včera nechtěla hrát. A ta pyšná noční košilka byla dosti umazaná, to jsme už povídali, a nemohla tu košilku ani poznat. ‚To je krásná noční košilka,' řekla si, ‚kdyby si tak chtěla se mnou hrát!'" "Ať si s ní ta chudá košilka hraje!" řekl pejsek kočičce. "Ať si s ní hraje a není taky pyšná, když tamta byla pyšná a nechtěla si s ní hrát!" "To také že nebyla pyšná, ta chudá noční košilka," řekla kočička, "třebaže teď byla čistá a měla na sobě tečky a čtverečky a proužečky. Ona řekla té pyšné: ‚Jen si pojď se mnou, ty košilko, hrát!'" "To je dobře, to se mně líbí," řekl pejsek, "že se nestala pyšnou. A na co si všechno hrály?" "No na všecko si hrály," povídala kočička. "Hrály si s panenkami a na prodávanou, na školu i na honěnou i na schovávanou, dělaly si věnečky a zahrádku, hrály si na vaření a na návštěvu a na všecko možné, až si dost vyhrály, a pak šly spolu do jedné postýlky spát. A ta pyšná noční košilka už nebyla pyšná, ona si řekla, že už nikdy pyšná nebude, a potom si ty dvě noční košilky spolu hrály každý den a nikdy se ani spolu nehádaly, ani žádná z nich nechtěla jedna druhé poroučet." "Tak to bylo dobře," řekl pejsek. "A mne už tlapička nebolí. Já jsem na tu bolístku při tom povídání docela zapomněl."
Pejsek s kočičkou seděli na pohovce a vymýšleli si, co by měli dělat, aby se pobavili a dobře se měli. Někdo zaklepal, oni řekli ‚dále' a vešel pan Čapek. "I heleďme," řekl pejsek, "vás už jsme dávno neviděli. To vy asi ani nevíte, že mě tuhle bolela noha. Šlápl jsem totiž na střep a poranil jsem si tlapičku." "I vím," řekl pan Čapek, "vždyť jsem to přece všecko napsal." "A to povídám o noční košilce taky?" ptal se pejsek. "A jaké to máte v ruce psaní?" "Však právě proto jsem přišel," povídá pan Čapek. "To psaní je z města Domažlic od kluků z II. třídy. Podívejte se, co mně tady napsali!" V tom psaní bylo napsáno tohle:
"Milý pane Čapku! Nám se tuze líbila v dětském koutku pohádka o psíčkovi a kočičce. Prosíme Vás, pane spisovateli, napište nám zase brzy něco o kočičce a psíčkovi nebo něco o klucích, jako jsme my. Pozdravují Vás kluci z II.a z Domažlic."
"No, z Domažlic."
"No, to nás těší, že se dětem líbíme," řekl pejsek; "my pejskové a kočičky jsme rádi, když se nám děti smějí a když nás přitom netrápějí a nedráždějí. Víte co, pane Čapek, napište něco o těch klucích z Domažlic!" "Také si myslím, že byste měl o těch domažlických klucích něco napsat, když to tak chtějí," řekla kočička. "Ale jemine!" zvolal pan Čapek, "jakpak mohu o těch domažlických klucích něco napsat, když je neznám a když jsem je jakživ neviděl?" "I co," řekl pejsek, "kluci jako kluci, oni jsou všude stejní." "To jistěže jsou," řekla kočička. "To máte zrovna tak jako s koťaty nebo se štěňaty: jedno je bělejší, druhé mourovatější, třetí černé, čtvrté třeba rezavé nebo strakaté, ale rozpustilé jsou všechny stejně." "To je pravda," zaradoval se pan Čapek. "Tak já tedy napíšu, že domažličtí kluci jsou jeden bělejší, druhý mourovatější, některý že je černý a jiný třeba zrzavý, že mají na packách drápky a že jsou všichni stejně rozpustilí." "To zase ne," řekla kočička. "Drápky na packách, to mají domažlická koťata a štěňata, ale domažličtí kluci jistě žádné takové drápky na packách nemají." "A víte co, chaso?" povídal pejsek a seskočil z pohovky, "já vám něco povím: pojďte se do těch Domažlic podívat, jací jsou tam kluci! Noha mě už nebolí, tak co bych nešel!" "To se ví," řekla kočička, "já půjdu také." "Ale já nemohu," povídal pan Čapek, "já nemám čas." "A proč nemáte čas?" ptali se pejsek s kočičkou. "No, já přece musím psát tuhle povídku o domažlických klucích," řekl pan Čapek; "tak jakpak mohu jít?" "Aha, to je pravda," řekli pejsek a kočička. "Tak tedy půjdeme do Domažlic sami a všechno vám pak o těch domažlických klucích povíme, abyste to o nich mohl napsat." Tak se pejsek s kočičkou sebrali, a že tedy půjdou do těch Domažlic. Bylo hezky, sluníčko krásně svítilo, a tak si všude venku hrály děti, kluci a holčičky, a pejsek s kočičkou se dívali, jak si děti pěkně hrají. "Počkej chvilinku," řekl pejsek kočičce, "tady se kluci právě odpočítávají na honěnou, to si musím poslechnout." Kluci tam stáli dokolečka a jeden, co byl uprostřed nich, ten odpočítával a říkal přitom tuto říkanku: Entle pentle šuparýna obrštejna rozmarýna viky liky pumprliky alec palec kotrmelec ven.
Ta říkanka se pejskovi tak líbila, že nechal kočičkou a sám odběhl za kluky, aby si s nimi zahrál na honěnou. Hrát si na honěnou, to on uměl náramně dobře, v tom ho, panečku, žádný tak hned nepředčil! Kdepak by kluci na něj stačili. To pejsek jen mrskl nožičkama, zametl sebou jako vítr a už byl bůhvíkde, že ho žádný kluk nedohonil! Moc pěkně se jim to hrálo na honěnou, však taky při tom samou zábavou všichni ti kluci i s pejskem dohromady dělali takový rámus, tak křičeli, halekali, pištěli a kničeli a chechtali se, až z toho celému světu v uších zaléhalo. Kočička se chvíli dívala, jak si pejsek s kluky hraje na honěnou, a dostala také chuť si zahrát. Však tam také byla kupa holčiček a ty se zrovna postavily dokolečka, že se budou odpočítávat na schovávanou. Jedna z nich odpočítávala a říkala přitom tuto říkanku:
Anděle panděle pikům her osmetarče osmeher šecha plechá olevajner činky linky ven.
Tahle říkanka se kočičce ještě více líbila než ta první, kterou říkali kluci, když se odpočítávali na honěnou. A na schovávanou, to si kočička ze všeho nejraději hrála; nikdo to tak dobře neuměl, jako ona to dovedla, schovat se tak šikovně, aby ji nikdo nenašel. "A co bych si nehrála," řekla si kočička, "když si pejsek taky hraje! Holky, nechte mne také hrát si na schovávanou!" zavolala na holčičky a holčičky ji vzaly mezi sebe a kočička si s nimi hrála na schovávanou. Ó jej, holky, ta vám to uměla! Jak ona se vám dovedla schovat! Skrčila se někde, že z ní ani ocásek nebylo vidět, všude vlezla, všude se provlekla, a ještě se vám, darebnice, po těch holčičkách šelmovsky koukala, jak ji nadarmo hledají. Kdepak s kočkou by se mohl někdo v schovávání měřit! Tak si s těmi holčičkami hrála a měly z toho takovou zábavu a legraci, že nadělaly při tom tolik pokřiku, smíchu, výskání, kvikotu a všelijakého rámusu, že až v nebi museli okna zavírat, aby ti nejmenší andělíčkové mohli spát. Tak si hrál pejsek s kluky a holčička s děvčaty, že je ani nenapadlo, jak čas utíká a že je pozdě. Sluníčko již zapadlo a maminky už na děti volaly, hajdy domů k večeři a do postele. Teď teprve si pejsek s kočičkou vzpomněli, že měli jít do Domažlic a že už je pozdě. "To jsme se nějak zdrželi s tím hraním," řekla kočička; "ach jemine, to jsme se ti při té schovávané nasmály! Až mne břicho od smíchu bolí a od křiku jsem celá ochraptělá." "To já také," řekl pejsek; "to si ani nemůžeš představit, jakou jsme měli při té honěné legraci! Ale teď už je pozdě, to už do Domažlic nemůžeme." "Jakpak bychom mohli!" řekla kočička, "vždyť už bude hnedle tma a do Domažlic je daleko. Pojď domů, však jsme beztak nikam nedošli; jen jsme udělali pár kroků a už jsme se zastavili u těch dětí a začali jsme si s nimi hrát. Já ti, když vidím někde hrát si na schovávanou, tak kdyby bylo co bylo, musím si hrát taky." "To já zas na honěnou," řekl pejsek. "Ale co řekneme panu Čapkovi?" "Víš co?" řekla kočička, "uděláme si z něho legraci a řekneme mu, že jsme byli v Domažlicích." "Tak dobře," řekl pejsek. Obrátili se a za chvilinku byli doma. "Tak co," uvítal je pan Čapek. "Jakpak bylo v Domažlicích?" "I krásně," povídala kočička. "Ale bylo to daleko. Ještě jsme z toho celí udýchaní." "Koukám, že jste nějak udýchaní, to jste někam museli běžet! No, a jací jsou domažličtí kluci?" řekl pan Čapek.
"Copak?" podivil se pan Čapek; "to oni ti domažličtí kluci jsou jinačí než jiní kluci?" "No jejej, a jak!" řekla kočička. "To jsou takoví kluci, já vám, jak jsem je viděla, tak jsem se tak podivila, že jsem zůstala stát jako zkoprnělá!" "Já jsem, pane Čapek, také celý zkoprněl," řekl pejsek. "Ale, ale, i podívejme," podivil se pan Čapek; "a co je na nich tak divného?" "My vám to budeme povídat a vy to hned musíte psát," řekla kočička. "Dobře," řekl pan Čapek a počal psát; "tak povídejte." "Jen pište," řekla kočička, "tak oni ti domažličtí kluci vám mají hlavičku kulatou -" "- no, a nahoře vlasy porostlou," řekl pejsek. "A na hlavě mají nos mezi očima," povídala kočička. "A pod tím nosem mají pusu a považte - ta je díravá!" vykládal zas pejsek. "A tělíčko mají podlouhlé a na jednom konci mají hlavu a na druhém nohy," řekla kočička. "A co byste tomu řekl: ty nohy jim jdou až po zem!" povídal zas pejsek. "A oni vám, když ti kluci jdou, tak pořád při tom nechávají jednu nohu pozadu," řekla zas kočička. "I vy darebáci," rozkřikl se pan Čapek. "Tak jsem to tady napsal, jak jste mně to říkali, a teď se na to podívejte: vždyť to jsou zrovna takoví kluci jako všichni jiní! No, vy jste pěkní lumpáci: tak jste mne podvedli!" "I nepodvedli," smála se kočička; "vždyť je to jistě pravda, že to jsou docela takoví kluci jako jiní." "A když ti domažličtí jsou docela takoví jako všichni ostatní kluci, to si jistě také hrají s domažlickými pejsky na honěnou a s kočičkami na schovávanou," řekl pejsek. "To jistě," řekla kočička. "A mají také míče, koloběžky, vlaky, stavebnice, auta, panáčky, barvičky, draky a všechno možné a hrají si a povykují, halekají a pištějí při tom jako všichni kluci i holčičky po celém širém světě."
|
Pejsek se
ještě jednou zamilovaně ohlédl po syrečku,
zavřeli za sebou dveře a šli na poštu. 
"Domažličtí
kluci?" řekl pejsek, "domažličtí kluci, to jsou
vám kluci, to se ani vypovědět nedá."