<< Назад на страницу "творчество Карела и Йозефа Чапеков"
Следующая >> Josef CapekPovídání o pejskovi a kočičce
To bylo tenkrát, když pejsek a kočička ještě spolu hospodařili; měli u lesa svůj malý domeček a tam spolu bydleli a chtěli všechno dělat tak, jak to dělají velcí lidé. Ale oni to vždycky tak neuměli, protože mají malé a nešikovné tlapičky a na těch tlapičkách nemají prsty, jako má člověk, jenom takové malé polštářky a na nich drápky. A tak nemohli dělat všechno tak, jak to dělají lidé, a do školy nechodili, protože škola není pro zvířátka, ba ne, to ne! Co myslíte? Ta je jen pro děti! A tak to u nich v tom jejich bytě vypadalo všelijak. Něco udělali dobře a něco zas ne, a tak tam mívali někdy také trochu nepořádek. A tak jednoho dne viděli, že mají ve svém domečku tuze špinavou podlahu. "Poslouchej, pejsku," povídá kočička, "máme tu nějak špinavou podlahu." - "Taky se mně zdá, že už je nějak moc špinavá," povídá pejsek, "jenom se koukni, jak mám od té špinavé podlahy umazané tlapky." - "Tuze špinavé je máš," povídala kočička, "fuj, to je hanba! Musíme tu podlahu umýt. To přece lidé nemají takovou špinavou podlahu. Ti ji někdy myjí." "Dobrá," řekl na to pejsek, "ale jak to uděláme?" - "To je přece lehké," řekla kočička. "Ty jdi pro vodu a já obstarám to ostatní." Pejsek šel s hrncem pro vodu a kočička vytáhla ze svého kufříku kus mýdla a položila to mýdlo na stůl. Pak si šla pro něco do komory; měla tam asi schovaný kousek uzené myši. Zatím přišel pejsek s vodou a vidí něco ležet na stole. Rozbalí to a bylo to nějaké růžové. "Aha, to bude něco dobrého," povídá si pejsek, a jak měl na to chuť, tak si celý ten kus strčil do huby a začal kousat. Ale chutnalo to nějak nedobře. Zatím přišla kočička a slyší, že pejsek nějak divně prská. Podívá se na něj a vidí, že pejsek má plnou hubu pěny a z očí mu tekly slzy. "I propána!" křičela kočička, "co se to, pejsku, s tebou děje? Vždyť ty jsi nějaký nemocný?! Vždyť ti kape z huby pěna! Co to s tebou je?" - "Ale," povídá pejsek, "našel jsem tu něco na stole a myslil jsem, že je to nějaký sýr nebo nějaké cukroví, tak jsem to sněd. Ale ono to strašně štípe a dělá se mně z toho v hubě pěna."
"Tohle už nesním," řekl pejsek, když kočička přinesla to nové mýdlo, "ale jakpak to uděláme, když tu nemáme žádný kartáč!" - "Na to jsem už myslila," povídá kočička, "však ty máš na sobě takové hrubé a ježaté chlupy, jako jsou na kartáči, a tak můžeme tu podlahu vydrhnout tebou." "Dobrá," řekl pejsek a kočička vzala mýdlo a hrnec s vodou, klekla na zem, vzala pejska jako kartáč a vydrhla pejskem celou podlahu. Podlaha byla celá mokrá a moc čistá také nebyla. "Měli bychom ji ještě něčím suchým vytřít," povídá kočička. "Tak víš co," řekl pejsek, "já už jsem docela mokrý, ale ty jsi suchá a máš takové pěkné měkké chloupky na sobě, to je jako ten nejlepší ručník! Teď zas vezmu já tebe a vysuším tebou podlahu." Vzal kočičku a vytřel celou podlahu kočičkou. Podlaha byla teď umytá a suchá, ale zato pejsek a kočička byli mokří a strašně špinaví od toho, jak jeden druhým tu podlahu myli, jako kdyby pejsek byl kartáč a kočička utěrka. "No, to vypadáme," řekli si oba, když se na sebe podívali; "podlahu teď máme čistou, ale zato my jsme teď špinaví! Takhle přece nemůžeme být, to by se nám každý smál! Musíme se vyprat!" "Vypereme se, jako se pere prádlo," řekl pejsek. "Ty, kočičko, vypereš mne, a až budu vypraný, tak zas já vyperu tebe." - "Dobrá," řekla kočička. Nanosili si do necek vody a vzali si na to valchu. Pejsek vlezl do vany a kočička ho vyprala. Drhla ho na té valše tak silně, že ji pejsek prosil, ať tolik netlačí, že by se mu mohly do sebe zamotat nohy. Když byl pejsek umytý, vlezla zas do necek kočička a pejsek ji vypral a tlačil tak silně, že ho prosila, aby ji na té valše tolik nedřel, že jí vydře do kožichu díru. Potom jeden druhého vyždímali. "A teď se usušíme," řekla kočička. Uchystali si šňůry na prádlo. "Nejdřív pověsíš na šňůru ty mne, a až budu viset, tak slezu a pověsím zas tebe," řekla kočička pejskovi. Pejsek vzal kočičku a pověsil ji na šňůru, jako se věší prádlo. Ani na to nepotřebovali kolíčky, protože se na té šňůře mohli udržet drápky. Když kočička už visela, slezla zase ze šňůry dolů a pověsila pejska. Tak tam viseli oba dva a sluníčko na ně pěkně svítilo. "Svítí na nás sluníčko," povídá pejsek, "to brzo uschnem." Jen to řekl a začalo pršet. "Prší!" křičeli pejsek a kočička, "zmokne nám prádlo! Musíme je sundat!" Honem skočili oba z té šňůry dolů a běželi domů schovat se pod střechu. "Prší ještě?" povídala kočička. "Už přestalo," řekl pejsek a opravdu, už zase svítilo sluníčko. "Tak si zas pověsíme prádlo," povídala kočička. Tak šli a pověsili se zase na šňůru; nejdřív pověsil pejsek kočičku, a když visela, tak zase slezla a pověsila pejska. Tak tam oba na té šňůře viseli, jako visí prádlo, a libovali si, že zase svítí sluníčko a že jim pěkně uschne prádlo! A zase začalo pršet. "Prší, zmokne nám prádlo!" volali pejsek s kočičkou a běželi se schovat. Pak zase svítilo sluníčko, tak se zas na tu šňůru pověsili, pak zase pršelo, tak utekli, a pak zas bylo sluníčko, tak se zas pověsili a tak to šlo až do večera. A to už byli oba docela suší. "Prádlo máme suché," řekli si, "tak je dáme do koše." Tak si vlezli do koše, ale pak už se jim chtělo spát, tak tam usnuli a oba se v tom koši krásně vyspali až do rána.
Když ještě pejsek a kočička spolu hospodařili (však jsme o tom tuhle vypravovali, jak si šikovně umyli podlahu a jak se potom oba na slunci sušili) a měli ještě svůj domeček a vedli si v něm své hospodářství, byla jednou velikonoční neděle, a tak si řekli, že půjdou spolu na výlet. Sluníčko pěkně svítilo. "Půjdeme třeba do lesa," povídá pejsek, "kampak jinam bychom šli, když je tak hezky?" "I třebas do lesa," řekla kočička. "Jenom škoda, že nemám žádný slunečník, když sluníčko tak krásně svítí. Dělala bych s ním v lese parádu. To jistě ještě nikdo neviděl kočičku s parapletem." "Ale však ono ti to neuškodí, když tě sluníčko trochu opálí," povídal pejsek; "jsi beztak po té dlouhé zimě nějak bledá. A teď už se dlouho neolizuj a pojď!" "No, a pojď!" "No, no, vždyť se přece musím drobátko upravit, když jdu v neděli ven," řekla na to kočka. "Člověk musí přece na sebe trochu hledět. Podívej se jen na sebe, jak to vypadáš: máš jedno ucho nahoru a druhé nakřivo. Uši se mají nosit stejně." Pejsek si narovnal uši a šli. Cestou si vykládali, co budou v lese dělat. Že si tam budou hrát na schovávanou a na Jeníčka a na Mařenku a chvíli taky na honěnou. A pak že si lehnou na záda do trávy a budou se dívat nahoru na modré nebe. Co tak šli, koukal se na ně z křoví zajíc. "Hehe," začal se posmívat, "ten pejsek má jedno ucho nahoru a druhé nakřivo! Takhle," a udělal to po pejskovi. Bylo to pravda. Pejsek si nedal na uši pozor a měl každé jinak. "Koukej, on se ti posmívá!" řekla kočička. Pejsek se na zajíce rozzlobil a rozběhl se za ním do křoví. Ale zajíc utekl a byl už dávno pryč. "Ono v tom křoví bylo moc trní," řekl pejsek, "ale kdybych byl chtěl, byl bych ho dohonil." "Škoda šatů do takového trní," řekla kočička a šli do lesa dál. Když tak šli, potkali je o kousek dál Milan a Milena Tarantovi z Nuslí, Mimi a Helenka Neumannovy, Věrka Langrová a Alenka Čapková, Otík Štorchů a Boženka Samešová a obě Mazánkovic děti taky a Zorka Kubíková a ještě jiné děti, které si tu šly na výlet. Děti se podivily, jak pěkně si tu jdou spolu pejsek s kočičkou, a ještě se za nimi ohlédly, ale pak se začaly smát. "Jéjej," volaly, "koukejte, holky, koukejte, kluci, ten pejsek má roztrhané kalhoty! Kouká mu z nich košile!" "Prý mám roztrhané kalhoty," povídá pejsek. "Podívej se, kočičko, že ne." Kočička prohlížela pejska ze všech stran. "Ba ano, pejsku, už to tak je. Katě jsou vzadu roztržené až hanba." "To bude od toho, jak jsem vlítnul za tím zajícem do trní," bědoval pejsek. "To je ostuda, takhle roztrhané katě, zrovna na velikonoční neděli. Kdybychom to aspoň mohli spravit. Nemáš s sebou nit?" "To nemám," povídala kočička, "ale snad něco cestou najdeme, nějaký kousek provázku nebo něco takového." "Hele," rozhlížel se pejsek, "tamhle myslím něco je!" Koukají a byla to dlouhá dešťovka. Ležela tam rovně natažená a myslila si, zeji nikdo nevidí. "Vždyť je to rovné," šťouchla do dešťovky kočka, "to je tužka." Dešťovka se lekla a zamotala se do kolečka. "Ba ne," křičel pejsek, "to není žádná tužka, vidíš, je to provázek! Vezmi ho a zašij mně ty katě!" Kočička vzala dešťovku a zašila pejskovi dešťovkou katě. "Tak, teď už se mně nikdo nebude smát," liboval si pejsek a šli zase dál a povídali si o Sněhurce a Sedmi havranech. Jak tak šli, dešťovka se ze svého leknutí vzpamatovala. "Já přece nejsem žádný provázek, já jsem dešťovka," pomyslila si a začala se potichu z těch katí pomalu soukat ven. Šlo to těžko, protože kočička prošila dešťovkou díru křížem krážem, ale konečně se jí to přece podařilo a vyvlíkla se polehounku až do půl ven. "Tak prosím, že jsem dešťovka," řekla, "to teprve bude vidět, až vylezu celá ven." Šla kolem slepice a vidí, že pejskovi vylézá z katí dešťovka. "Počkejte trochu," řekla pejskovi, "tadyhle," a vyzobla a vytáhla dešťovku a spolkla ji, "tadyhle byla dešťovka a ta vám myslím vyžrala do kalhot díru. Ani bych nevěřila, že dešťovky žerou také kalhoty. To by ani žádný neřek, co je dnes na světě špatnosti. - Však jsem ji za to potrestala: snědla jsem ji a už je po ní."
"Ba ne," povídá slepice, "namouduši, byla to dešťovka a žádný provázek; to byste koukala, jak se kroutila! Dešťovky, to já znám, a zrovna jsem měla na dešťovku chuť. A jestli chcete ty kalhoty zašít - však taková díra v katích dělá opravdu ostudu, zvlášť dneska, na velikonoční neděli - já sice žádnou jehlu a nit nemám, ale když půjdete ještě o kousek dál, tak tam bydlí švadlena a ta vám to snad zašije." Tak teda šli pejsek s kočičkou k švadleně. "Hm, panečku, to je pořádná díra," povídá švadlena, "ale dnes je velikonoční neděle a to já nešiju. Ledaže byste mně za to udělali také nějakou práci: to byste mně museli vychytat v komoře všechny myši. Ale to vám povídám, ne abyste mně tam vypili mléko a snědli mazanec a telecí s nádivkou!" Pejsek s kočičkou slíbili, že myši vychytají a že v komoře nic nesmlsají. Švadlena je zavedla do komory. Myši se lekly pejska a kočičky a zalezly do svých děr. "Však já je dostanu ven," šeptala kočička. "Postav se, pejsku, doprostřed komory a dělej tam ‚Tancuj, tancuj, vykrúcaj' a já pak obstarám to ostatní." Pejsek se postavil doprostřed komory a čile se tam do kolečka vykrúcal. "Jéjej!" začala volat kočička, "to je k smíchu, to je k smíchu, tady je pejsek v roztrhaných kaťatech a on se ještě k tomu vykrúcá!" Myši byly zvědavé a chtěly se také zasmát. Tak vylezly ze svých děr, chechtaly se pejskovým katím a kočka je vychytala, že tam ani jedna myš nezbyla. "Dobře jste to udělali," pochválila je švadlena a zašila pejskovi díru v kalhotech. "A protože jste mně v komoře nic nesmlsali, tak vám dám něco s sebou." Dala jim každému hrneček mléka a kus mazance a pejsek s kočičkou šli spokojeně domů.
"Heč," povídala kočička pejskovi, "já něco vím." - "A copak?" divil se pejsek. "Heč," povídá kočička, "já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi." - "Hehe," těšil se pejsek, "ale jen aby to tam o mně pěkně napsal!" - "Ba ne," řekla kočička, "on nemůže na nic připadnout, sedí u toho stolu, pořád přemýšlí, a pořád neví, co by napsal. Sedí a sedí, a pořád nic." - "To je chyba," prohlásil pejsek, "pak ho třeba nic správného nenapadne a napíše o nás nějaké hlouposti." - "No právě," povídala kočička, "taky mám z toho trochu strach. Měli bychom mu něco poradit. Mně ani není tak o toho pana Čapka, ale o ty děti, co jim to budou číst." "To je pravda," řekl pejsek, "jakpak by ty dětičky k tomu přišly, aby měly o vánocích o nás nějaké špatné povídání? Pojď a poradíme tomu panu Čapkovi něco!" - "Tak půjdeme," rozhodla kočička, "ale zadarmo to neuděláme, jsou vánoce a my tady nemáme ani kousek vánočky; musí nám za tu radu něco dát." Tak se pejsek s kočičkou sebrali a šli dát radu panu Čapkovi, který nevěděl, co o nich na ty vánoce dětem napsat. "Já už vím," povídá pejsek cestou, "já už vím, co mu poradím! Řeknu mu, aby napsal povídám o tom, že ty jsi zakletá princezna a já že jsem zakletý princ." - "Jakýpak zakletý princ," smála se mu kočička, "když máš blechy! To princové nemají, kdopak ti tohle bude věřit, princové nemají blechy, ty mají jen psi." - "Však ty taky nejsi žádná zakletá princezna," řekl pejsek, "však jsem zrovna tuhle viděl, že jsi se drbala." - "Proč bych se nedrbala," řekla kočka, "když mě to štípalo! Ale kdybych chtěla, mohla bych třeba panu Čapkovi říci, že já jsem zakletá princezna a ty blechy že jsou zakleté komorné." - "A já bych mohl říci," chlubil se pejsek, "že ty moje blechy, to že jsou zakletí rytíři, a že jich mám celé vojsko." - "Nu, víš, pejsku, tohle nebudeme povídat," usoudila kočka, "ten pan Čapek by nám to ještě možná uvěřil, ale ty děti by to jistě nevěřily a řekly by, že to špatně napsal. Poradíme mu raději něco šikovnějšího, co by nám bylo dobré, když si s námi dětičky chtějí hrát. To víš, někdy to bývá trápení, jak nás ty dětičky tahají. Tak ať něco o tom pan Čapek dětem napíše a my z toho budeme mít užitek." - "Ba, to je pravda," řekl pejsek, "od některých dětí jsem zkusil moc, až jsem raději utek."
Pan Čapek seděl za stolem, pero držel v ruce, nemohl na nic připadnout a nevěděl, co psát. "Propánajána," povídá si, "copak já mám na vánoce napsat těm dětem o pejskovi a kočičce, když mě nic nenapadá? Kdyby mně tak někdo přišel poradit!" Vtom něco zaťukalo na dveře, vstoupili pejsek s kočičkou a řekli: "Pane Čapek, my vám jdeme poradit." - "Děkuji vám," zvolal pan Čapek radostně, "vy jste mne vysvobodili! V zemi, která se jmenuje Redakce, panuje zlý obr jménem Klíma, jenž sídlí za devaterými dveřmi v jeskyni, která se zove Šéfárna. Ten mně uložil přetěžkou práci, abych rychle napsal Vánoční povídání pro děti, ale já pořád nevím co, a nic mě nemůže napadnout. Tak si tu lámu hlavu a přemýšlím již sedm dní a sedm nocí, a pořád mně nemůže nic napadnout a pořád nevím, co bych těm dětem o pejskovi a kočičce napsal. ‚Nenapíšeš-li,' rozkázal mně strašným hlasem obr Klíma, ‚proměním tě v tvarohový sloup a budeš tak u psacího stolu přemýšlet až do konce světa a budeme tě těm dětem ukazovat pro hanbu za vstupné padesáti haléřů.' Tak tu tedy, milý pejsku a kočičko, sedím a nevím co, až vy jste přišli mně poradit. Vysvobodili jste mne od toho strašlivého osudu, že bych se měl stát sochou z tvarohu, i dám vám za to, čeho si jen budete přát." "Uděláme vám to, pane Čapek, lacino," povídá na to kočka, "třebaže teď na vánoce všechno přidražilo. Tak já vám radím, abyste napsal, že kočka má ocas." - "To vím," podivil se pan Čapek, "ale co s tím?" - "Ó panečku, s tím je mnoho," řekla kočka, "kočičí ocas je pro kočku ta největší ozdoba. Jak by to na světě vypadalo, kdyby kočka měla ocas kravský nebo koňský a kůň nebo kráva měli ocas kočičí? Ale ono je to na světě kupodivu všechno tak správně zařízeno, že kočka má ocas kočičí a žádný jiný, a proto si ho váží a je na něj hrdá. Když si kočka sedne nebo lehne, založí si jej pěkně kolem sebe, když kočka kráčí, nese jej tak vznešeně za sebou, že se každý ohlíží, jak jí to krásně sluší. A když se kočka zlobí, tak tím svým ocasem tak přísně mává, že se každý lekne. Na to všechno, pane, má kočka svůj ocas." "To taky vím," povídá pan Čapek, "však vám, kočkám, také nikdo ten váš ocas nebere. Aspoň jsem nic takového v novinách nečetl, a čtu je přece denně." "Jakpak nebere?" řekla kočka, "malé děti nás za něj berou! Tuhle si chtěla jedna holčička se mnou hrát a chytla mne za ocas, jako kdyby to bylo držadlo od lívanečníku. Neptejte se, jak jsem se o ten ocas bála a jak to bolelo! Tak vám mě za něj táhla, že jsem namouduši myslila, že mně jej utrhne. Já vám nejdřív plakala, pak jsem vrčela, nato skuhrala a nakonec syčela, a když už jsem si nevěděla rady, tak jsem ji ťapičkou sekla. Jenom trochu, ale to svět neviděl, co ta holka nadělala křiku! Tak byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly nás kočky za ocas, nebo si nikdy s nimi nebudeme hrát." "Máme to my zvířátka vůbec někdy s dětmi trápení," připojil se pejsek. "Nás, pejsky, zas tahají za uši, a to vám bolí, že se to ani vypovědět nedá. Pes má uši na hlídání, pořád jen poslouchá, kde se co šustne, aby to tak nebyl zloděj nebo loupežník; pes má, panečku, ouška nějak citlivá! A teď si představte, že přijde takový kluk, sám má uši třebas nemyté, a teď vás tahá za ouška a cásá za ně, jako kdyby to byl nějaký hadr. A ještě vám přitom třeba šlápne na nohu, až to kvikne. To pak, pane, jak jsem dobrák od kosti (já nejraději takhle ty měkčí, z drůbeže nebo telecí), to pak přestávají všechny špásy a usápnu se na kluka a zařvu na něj: ‚Jedeš, ztrať se, ztrať, nebo bych tě raf!' - nu a pak kluk utíká a brečí, že byl pes na něho zlý. Tak to taky byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly psy za ouška a nešlapaly jim na tlapičky." "A to tam zároveň napište, aby taky kočkám nešlapaly na tlapičky a netahaly je za ouška," připojila se kočka, "nás to taky bolí, zrovna tak jako psy." - "A pejsky ať taky netahají za ocas, to my také nemáme rádi," řekl pes. "Tak teď to všechno napište a dejte nám něco za dobrou radu." Tak tedy pan Čapek dal kočičce za dobrou radu kus vánočky a - protože jsou vánoce - k tomu měchýř z ryby. Psovi - ten fíky, datle ani pomeranče nejí - dal pořádný konec salámu, tři syrečky a několik kostek cukru. "Tak vidějí, vašnosti, dali jsme jim tu radu lacino," řekli pes s kočičkou, "zrovna jsme si něco takového na zub přáli. Tak jim děkujeme, má úcta a veselé vánoce! A ať je to v těch novinách napsáno všechno tak, jak jsme to řekli!" Odešli spokojeně domů a pan Čapek sedl ke stolu a všechno to teď začal psát, jak to bylo, až to všechno napsal, jak mu to kočička a pejsek řekli. Napsal on to tak dobře, jak mu to kočička a pejsek řekli? Jestli on to nenapsal jinak, než to bylo? My to dobře víme, jak mu to ten pejsek s kočičkou všechno řekli! povídají děti. Jestli to akorát tak nenapsal, ať je z něho sloup z tvarohu a my se na něj budeme chodit dívat za padesát haléřů. - Nu tak, děti, když víte, jak to bylo, a pan Čapek to teď zrovna dopsal, tak si to musíte přečíst znovu, abyste se přesvědčily, napsal-li to zrovna tak, jak to víte, jak to bylo s panem Čapkem, pejskem a kočičkou.
|
"Ty
jsi ale hloupý," zlobila se kočička,
"vždyť to bylo mýdlo! A mýdlo je přece k
mytí, a ne k jídlu." Aha," řekl pejsek,
"proto to tak štípalo. Au, au, to to štípe, to to
štípe!" - "Napij se hodně vody," poradila mu
kočička, "potom to přestane štípat."
Pejsek se napil, až všechnu vodu vypil. I štípat to
přestalo, ale pěny bylo moc. Tak si šel utřít
čumák o trávu a pak musel jít znova pro vodu,
protože všechnu vypil a už žádnou neměli.
Kočička měla jednu korunu a šla koupit nové
mýdlo. 
Kočička
se dívá a vidí, že pejsek má katě zase
celé rozpárané. "Vždyť to byl
provázek na zašití kalhot," řekla slepici, "a
vy jste nám ho, kmotra, snědla. Čímpak teďka
zašijeme pejskovi kalhoty?" 
Tak si
pejsek s kočičkou povídali, až došli k panu
Čapkovi.