<< Назад на страницу "творчество Карела и Йозефа Чапеков"
<< Предыдущая Josef CapekPovidani o pejskovi a kocicce
Pejsek měl mít zítra svátek a kočička narozeniny. Děti to věděly a chtěly pejska a kočičku nějak k svátku a k narozeninám překvapit. Přemýšlely, co by pejskovi a kočičce daly nebo udělaly; pak si vzpomněly a řekly: "Víte co, děti? Uděláme pejskovi a kočičce k svátku dort!" Jak řekly, tak udělaly. Vzaly si na to formičku a uplácaly pejskovi a kočičce z písku krásný dort; navrch daly pět pěkně bílých kamínků, to byly jako mandle, a dort byl jako opravdivý. Donesly ho kočičce a pejskovi. "Tumáte, přinesly jsme vám k svátku a k narozeninám dort. Je moc dobrý; můžete si ho celý sníst." Pejsek s kočičkou si dort vzali, dělali nad ním "Ňamňamňam, je dobrý, ten se vám povedl," a dělali, jako by ho jedli. "Děkujeme vám," řekli dětem, "takovýhle dort jsme jakživi nejedli." Děti z toho měly radost a šly domů. "Škoda že pejskové a kočičky písek nejedí," řekl pejsek kočičce, když děti odešly, "takový krásný dort, to bych si na něm nějak pochutnal! Jestlipak víš, že jsem nad ním dostal náramnou chuť na nějaký opravdický dort. Ale musel by být opravdický, povídám!" "Také jsem dostala chuť na opravdický dort," řekla kočička. "Víš co, však když mám zítra narozeniny a ty svátek, měli bychom si nějaký dort udělat! Jenomže nevím, jak se takový dort dělá." "To nic není," řekl pejsek, "to je lehké, to já vím, jak se takový pravý dort dělá! To se do takového dortu dá všecko, co je k jídlu nejlepší, všecko, co nejraději jíš, a pak je ten dort nejlepší. Když tam dáš takových nejlepších jídel pět, tak je pětkrát dobrý, když jich tam dáš deset, tak je potom desetkrát dobrý. Ale my si jich tam dáme sto a budeme mít stokrát dobrý dort!" "To je pravda," řekla kočička, "uděláme si takový nejlepší dort." Pejsek a kočička si vzaly zástěry a pustili se do vaření. Vzali mouku, mlíčko a vajíčko a míchali to dohromady. "Dort musí být sladký," řekla kočička a nasypala do toho cukr. "A trochu slaný taky," řekl pejsek a dal tam sůl. "A teď tam dáme máslo a zavařeninu," řekla kočička. "Zavařeninu, tu ne, tu já nerad," povídal pejsek, "dáme tam místo zavařeniny syreček, ten já tuze rád." Tak tam dali několik syrečků. "Mně se zdá, že je málo mastný," řekla kočička, "musíme tam dát několik špekových kůží." - "A oříšky, abychom nezapomněli," řekl pejsek a nasypal tam kornout oříšků. "Oříšky jsou dobré," schválila to kočička, "ale měla by tam jistě také přijít okurka," a dala tam okurku. "A kosti," volal pejsek, "musíme tam přece dát nějaké kosti!" Tak do toho dortu dali hodně kostí. "A přece nějakou myš, myši já tak tuze ráda!" vzpomněla si kočička a dala do dortu čtyři myši. "Tak, a teď několik buřtů hodně pepřovatých, to je něco pro mne," řekl pejsek a dal tam několik buřtů. "A to hlavní!" povídala kočička, "přece šlehanou smetanu tam musíme dát!" Dali tam plný hrnec smetany. "A trochu cibule," řekl pejsek a dal tam cibuli. "A čokoládu," řekla kočička a přidala do toho čokoládu. "A omáčku!" napadlo pejskovi, i dali tam omáčku. Tak do toho svého dortu dávali a míchali všechno možné, a dali tam i česnek a pepř a namíchali tam sádlo a bonbóny, škvarky a skořici, krupičnou kaši a tvaroh, perník a ocet, kakao a zelí, jednu hlavu z husy a hrozinky, inu všechno možné do toho dortu dali, jen chleba tam nedali, protože pejskové a kočičky chleba tuze moc rádi nejedí. Když to všechno smíchali a rozmíchali, byl z toho dort tak veliký jako kolo u vozu. "Panečku, to bude veliký dort, to se nějak najíme!" chválili si to, "a teď to dáme péci." Dali dort péci a těšili se na to, až bude upečený. Kouřilo se z toho, bublalo to, prskalo a syčelo, škvířilo se to, syčelo to a šla z toho pára, smažilo se to a připalovalo, kypělo to a přetékalo a čmoudilo to, jako kdyby se staré hadry pálily. Když se jim dort zdál dost upečený, dali ho před dveře, aby vychladl. "Víš co," řekla kočička pejskovi, "a když byly ty děti tak hodné, že nám přinesly ten svůj dort, tak myje zas pozveme na ten náš dort." "Tak pojď," řekl pejsek, "půjdeme ty děti pozvat." Vzali se za ručičky a šli ty děti pozvat. Děti byly v zahrádce před domem a hrály si tam s kuličkami. Pejsek s kočičkou je pozvali na dort a chvíli si s nimi pohráli s kuličkami a potom ještě s míčem a trochu s kostkami. Ale zatím šel kolem toho dortu jeden zlý pes, a jak ten dort vychládal, zavonělo mu to do nosu všelijak. "Ha ha haf," pomyslil si ten zlý pes, "tady mně to nějak voní, to bude asi něco na můj zub!" Čichal, čichal, čichal, až se toho pejskova a kočiččina dortu dočichal. "Ha ha!" řekl, když se toho dortu dočichal, "tady to je, to si dám!" A tak se ten zlý pes pustil do toho dortu. Hltal a hltal, až mu v očích slzy stály, jak byl ten dort uvnitř ještě horký, hltal, až se při tom několikrát zakuckal, hltal a hltal, až ho celý dohltal. Pak na to vypil ještě celou konev vody a odvalil se pryč. Když si pejsek a kočička s dětmi dost pohráli, vzpomněli si na ten dort. Tak se vzali všichni za ruce a šli se podívat, jestli už ten dort dost vychladl. "Panečku, to si, děti, pochutnáme," řekli pejsek s kočičkou, "to ani nevíte, co jsme tam všeho dobrého dali!" Došli: dívají se a - co to? - dort je pryč! "Jemine," řekli pejsek s kočičkou, "dort je pryč, někdo nám jej vzal!" Dívají se a dívají, a vida! tamhle pod keřem leží veliký zlý pes a tuze heká. Moc se tím dortem přejedl a teď je mu špatně. Ukrutně ho bolí v břiše. "To to bolí, to to bolí!" naříkal ten zlý pes, "to jsem si dal, co ono to bylo v tom dortu všechno namícháno, že z toho mám takové ukrutánské bolení!" "Heč, to máš z toho," řekl pejsek, "měls toho nechat, když dort nebyl tvůj!" "Víš, pejsku, já si z toho nic nedělám, že nám ten zlý pes snědl ten dort," řekla kočička, "třeba by nám po tom našem dortu také bylo špatně a svátek a narozeniny bychom měli zkažené." "To je pravda," řekl pejsek, "jen ať naříká a heká, ten zlý pes, patří mu to, ale já mám hlad, tuze bych jedl, ať je to co je! Ale my doma docela nic k jídlu nemáme, všechno jsme dali do toho dortu. A já na svůj svátek bych přece jen nechtěl mít hlad." "Nic si z toho nedělejte, pejsku a kočičko," řekly děti, "pojďte k nám a my vám dáme od našeho oběda." Tak šel pejsek s kočičkou k dětem k obědu. "Pojďte, děti, jíst!" volala na ně už maminka, a děti řekly: "Maminko, tady ten pejsek má svátek a kočička narozeniny, musíme jim také něco k obědu dát." Tak dali kočičce a pejskovi od oběda; dali jim polívečku a bylo také masíčko a bramborové knedlíčky. A ještě kousek koláče od včerejška někde pro ně maminka vyšťárala. Kočičce a pejskovi to tuze chutnalo. Poděkovali dětem za oběd a šli spokojeně domů. "To jsme se na náš svátek a na naše narozeniny poměli!" libovali si. "Takový dobrý oběd! A ani trošičku nás po něm bříško nebolí." Došli domů a ten veliký zlý pes tam ještě v houští hekal a naříkal. Oni šli po tom dobrém obědě spát a libovali si, jak se jim ten svátek a narozeniny přece jen nakonec vydařily. A ten zlý pes po tom jejich dortu hekal a naříkal v tom houští ještě celých čtrnáct dní.
Jednou celý den pršelo, všude bylo mokro a studeno a pejsek s kočičkou nemohli ven a neměli co dělat. A tak si povídali. "Víš, kočičko," řekl pejsek, "my bychom také měli mít nějaké hračky, jako mají děti. Když takhle prší, měli bychom si aspoň s čím hrát." "Cožpak já, já ani těch hraček moc nepotřebuji," řekla kočička. "Mně stačí klubíčko nití, ba někdy i jen kousek papíru, když si chci hrát. Ale znám děti, které mají hraček, že ani nevědí, co s nimi, a ani si už pak s nimi nehrají a nechávají je po všech koutech válet." "Ba," bručel pejsek, "a to není od těch dětí hezké. Vzdyť je to škoda. Ani pak nedávají na ty hračky pozor, mají je špinavé, rozbité a roztrhané až hanba povídat." "To jsou nepořádné děti," řekla kočička. "Co já ti už viděla zkažených hraček! Takovým dětem, které si svých hraček nedovedou vážit, by se ani žádné neměly dávat. To kdyby pejskové a kočičky měli hračky, jistě že by s nimi zacházeli lépe než takové nepořádné děti." "To jistě," řekl pejsek. "A špatně by se svými hračkami zacházeli jen nepořádní pejskové a nepořádné kočičky. Také se někdy najdou nepořádní pejskové a nepořádné kočičky, ale těch je málo a od dětí je to horší, protože děti by měly mít lepší rozum než malé kočičky a pejskové." A tak si pejsek s kočičkou povídali o nepořádných dětech, až z toho usnuli a spali až do rána. Když se probudili, svítilo už krásně sluníčko a ani trochu už nepršelo. "Je pěkně," řekli pejsek s kočičkou, "to půjdem ven." A jak tak chodili venku, tak slyšeli, jak někde něco tence pláče. "Co to pláče, tak tenounce, není to nějaký ptáček?" řekl pejsek. "To nebude ptáček, ptáčkové ani nepláčou tak jemně," povídala kočička, "to snad pláče nějaký brouček, že se mu něco stalo." "Nebo to snad pláče nějaký motýl," řekl pejsek. "Anebo třeba nějaká zlomená květinka," řekla kočička. I hledali a hledali a koukali se dokola, odkud to tak tence pláče. A teď viděli, co to plakalo tak jemně a tenounce. Docela v koutě ve vysoké trávě - a ta tráva byla po dešti ještě mokrá - ležela pod kopřivami malá panenka. Nějaké dítě tam tu malou panenku ztratilo nebo pohodilo a panenka tam ležela už několik dní, napršelo tam na ni, až měla šatečky celé mokré, hlavičku měla trochu natlučenou a měla hlad a trochu kašel a bála se tam tak sama. "Proč tak pláčeš, malá panenko?" ptali se jí pejsek s kočičkou. A panenka řekla: "Já pláču, protože mně je líto, že mne moje holčička tady tak pohodila, ztratila a zapomněla a že mám hlad a že se mně tu stýská tak samotné." "Chudáčku, nám je tě také moc líto," řekl pejsek. "Ta holčička, to nebyla tvoje hodná maminka, když tě tu tak mohla pohodit a nechat. To se takovým malým děťátkům, takovým panenkám, jako jsi ty, nemá dělat, protože jsou malinké a nemohou si pomoci." A kočička řekla: "Víš co, nám je tě tak líto, my se tě ujmeme a vezmeme tě k nám, když ta tvoje holčička tě nechtěla." Pejsek a kočička vzali pohozenou panenku a opatrně si ji nesli s sebou domů. Panenka už neplakala a byla ráda, že už se nemusí bát tak sama v mokré trávě a v kopřivách. "Tak," radovali se pejsek s kočičkou, "teď máme naši panenku, tu jsme si našli, to bude teď naše děťátko!" Kočička svlékla panenku z mokrých šátečků, vyprala je, jak byly zamazané od hlíny, a dala je na sluníčko usušit, aby zas byly čisté a suché. Pejsek uložil panenku do postýlky, aby se zahřála, a přinesl jí rohlíček a hrneček mléka. Panenka se najedla a pak v postýlce pěkně usnula. Pejsek s kočičkou chodili po špičkách kolem, aby panenku neprobudili, a těšili se z toho, že teď mají svoje děťátko. A kočička řekla pejskovi: "Něco ti, pejsku, povím: teď, když máme tohle naše děťátko, tak se o ně musíme starat." "To budeme," řekl pejsek, "a budeme se o ni o mnoho lépe starat než ta její nehodná maminka, než ta nepořádná holčička, co tu panenku tak pohodila! Ta panenka se bude divit a bude se jí to líbit, jak se bude u nás mít dobře. My, panečku, ji nikde takhle nepohodíme!" "A budeme ji držet pěkně čisťounkou," řekla kočička. "To víš, my kočičky se pořád myjeme a češeme, to já si už u ní vezmu na starost. Ale oho, pejsku, na něco jsme zapomněli! Vždyť my pro ni nemáme žádné hračky a ona si přece bude chtít s něčím hrát. A kde my pro ni nějaké hračky vezmeme, když žádné nemáme?" "Hm, to nemáme," řekl pejsek, "s hračkami to bude u nás těžká věc." "To bude," řekla kočička; "musíme o tom přemýšlet." Tak o tom pejsek s kočičkou přemýšleli, jak by přišli k nějakým hračkám pro tu panenku. Žádné neměli, udělat hračky, to přece neuměli, to ani děti nedovedou, tak jak by to měli umět pejskové a kočičky, a ukrást potají nějaké hračky dětem, když si děti hrají, to ne, to by náš pejsek a kočička nikdy neudělali! Pejsek přemýšlel a přemýšlel, až to vymyslil. "Už to mám!" křičel radostně, "už jsem na to přišel!" "Nekřič tak," šeptala kočička, "vždyť nám probudíš tu naši panenku, to naše děťátko." "Tak koukej, kočičko, já ti to povím," šeptal pejsek kočičce. "Přece zrovna včera jsme mluvili o tom, co děti mívají hraček, a nedovedou si jich vážit, a co jich poházejí a poztrácejí. A zrovna dneska jsme našli tu pohozenou chudinku, malou panenku. A tak já budu hledat, jestli ještě nenajdu někde nějakou hračku, kterou děti také ztratily nebo pohodily, a tu dáme té naší panence!" "Tak je to dobře," zaradovala se kočička, "tak jdi a koukej a hledej a snad někde najdeš nějakou pohozenou hračku, kterou bychom dali té naší panence."
"Jemine," tak se divil a radoval, "to bude mít ta naše panenka hraček!" Donesl to všechno domů a kočička byla překvapená, co toho je. "Bože, co ty děti toho tak rozházejí a poztrácejí!" spráskla pacičkama a řekla: "To já se také ještě půjdu podívat. To víš, pejsku, já umím proslídit a prosmejčit všecko, kam ani ty nevlezeš. A jistě toho také dost najdu." Kočička šla, hledala, všechny koutečky prolezla a prosmejčila. A jéjej, děti, co ona toho ještě našla! Co vy těch hraček pohodíte, zapomenete a poztrácíte! Někde v plotě našla kbelíček a jinde pomačkanou kropicí konévku, v kopřivách našla pohozené kostečky ze stavebnice, v trávníčku našla střevíčky a punčošky ztracené z všelijakých panenek, a našla také jednu knížku s pohádkou a obrázky a kapesníček, a barevné hadříčky našla a nitě, a jinde zas našla vyšíváníčko, ataky našla jehlu kulatou, nepíchavou, a našla jednu panenečku docela malinkou panence na hraní a míček s peříčky a barevné papírky a házecí kroužek a ještě k tomu nějaké nádobíčko, no, našla vám toho pohozeného a poztráceného, že to ani pobrat nemohla! Donesla to všechno domů a bylo toho tolik, že si z toho mohla s pejskem udělat krám na prodávání hraček. A to postavili kolem postýlky té pohozené panence. Panenka se probudila a měla velikou radost, když kolem sebe viděla tolik hraček, a moc se jí to u pejska a kočičky líbilo. Hrála si a hrála, hrála si s kočičkou a pejskem se všemi těmi hračkami a bylo jich tolik, že si ani dost se všemi vyhrát nemohla. Pejsek a kočička jí dali jméno Járinka a měli ji moc rádi a ona měla zas moc ráda je; tak se tam u nich dobře měla, že na svou dřívější maminku, na tu nepořádnou holčičku, která ji do kopřiv hodila, ani už nikdy nevzpomněla. A na všechny ty hračky, které jí pejsek s kočičkou našli, dávala pěkně pozor, žádnou z nich nezkazila, žádnou nikde nezapomněla, neztratila ani nepohodila. A tak to tedy bylo, že ubohá pohozená panenka měla ze všech dětí a panenek na světě nejvíc hraček.
Pejsek s kočičkou si chtěli venku zahrát s dětmi, ale žádné děti venku nebyly. "Co to?" podivil se pejsek, "že nejsou venku žádné děti. Kdepak je Pavlíček a Věra, Jenda a Slávek, Pepík a Helenka, kdepak je Zorka a Jarda a Mirko a kdepak je Otík a Alenka a Boženka a ty všechny ostatní?" "Kde by byl?" řekla kočička. "Cožpak ty nevíš? Je přece škola, jsou ve škole, ty menší jsou ve školce a ty vetší už v I. a II. třídě. "Aha," povídal pejsek, "já jsem zapomněl, že dnes není neděle." "Ale Jenda a Věra ve škole nejsou," řekla kočička. "Oni mají kašel a rýmu a musejí být doma." "Jenda a Věra?" podivil se pejsek. "To jsou hodné děti, ty mám zrovna rád. Víš co, kočičko, půjdeme k nim na návštěvu a nějak je potěšíme, když nemohou jít ven." "Dobře," řekla kočička. "A vezmeme s sebou naši panenku Járinku, co jsme ji našli a co jsme se jí ujali, aby nás tam bylo víc." Tak vzali panenku Járinku za ručičky a šli na návštěvu k Věře a Jendovi. Jenda a Věra měli kašel a rýmu, a tak nesměli ven, byli doma a měli zavázané krčky a měli dlouhou chvíli. "Já ti něco povím," řekl cestou pejsek kočičce, "na co si budeme s těmi dětmi hrát. Zahrajeme jim nějaké divadlo." Přišli k dětem; Věra a Jenda seděli v postýlce a hádali se, že si už na všechno hráli, a na co by si ještě měli hrát. "Nazdar, děti!" řekli pejsek a kočička. "My vám jdeme hrát divadlo." Věra a Jenda z toho měli radost, usadili se pěkně v postýlce a čekali, až pejsek s kočičkou začnou hrát. "Až začneme, tak uděláme cilililink," řekl pejsek s kočičkou a radili se, jaké divadlo budou hrát. A kočička řekla: "Já budu královna a ty, pejsku, budeš král a panenka Járinka - to bude potom princezna, naše dceruška." Tak si uvázali na krk zástěry, aby měli královské pláště s vlečkou, a navěsili si na sebe pentličky a nádherně se v tom procházeli. Pak si sedli na židličky a že budou jako pít kafíčko. Ale pejsek vzdychl a řekl: "Já, královno, dnes nebudu pít žádné kafíčko, protože jsem smutný." "A proč jsi smutný, králi?" ptala se ho kočička. "Jsem králem zlaté země a stříbrné země a diamantové země za desíti horami, za desíti řekami a za mořem modrým, žlutým i zeleným, ale nemáme žádnou dceru, žádnou královskou princeznu, a králové mají mít dcery princezny, a proto jsem smutný." "Já ti, králi, něco poradím," řekla kočička. "Já vím o jedné královské dceři. Je to v bílé zemi, daleko, až za černou zemí, tak já tam pojedu automobilem a tu dceru tam pro nás koupím." A teď kočička vzala škatuli, to byl jako kufříček, a dělala, jako že jede automobilem a že odjela. Pejsek zůstal královsky sedět a pil jako to kafíčko a pořád říkal, že se na tu princeznu, na tu dcerušku, moc těší. Kočička dala do škatule panenku, udělala: "Tu-tututú!" a přijela. "Tady jsem, pejsku, přivezla tu dcerušku, tu princeznu, sto korun jsem za ni musela dát." "Já nejsem pejsek, já jsem král," řekl pejsek, "vždyť to přece víš, a ty jsi královna." Pak vzal panenku do náručí a choval ji a radoval se velmi, že teď už mají dcerušku, královskou princeznu. "Musíme ji dobře vychovat," řekl, "to víš, královno, taková královská princezna musí být dobře vychovaná. Dáme ji naučit všemu, i hrát na piano a vařit." "Cilililink," udělal kočička a řekla dětem: "To je teď zatím konec divadla, ale pak zas zazvoníme a budeme hrát dál." Pejsek s kočičkou si vlezli do kouta a radili se, jak to divadlo budou zas hrát dál. Sundali si královské pláště, kočička si uvázala na hlavu šátek a pejsek vzal přes sebe kus starého hadru. Pak udělali: "Cilililink!" a zas bylo divadlo. "Teď už nejsem král a kočička královna," ohlásil pejsek dětem, "my jsme teď zchudli." "Tak už nejsi král a já královna," začala povídat kočička. "Teď jsme zchudli a ty jsi chudý chalupník a já chudá chalupnice. Co budu vařit, milý muži, když ani chleba nemáme? A co budeme dělat s naší dcerou, když ji nemůžeme uživit?" "Víš co," řekl pejsek, "to ji musíme zavést někam do lesa, snad se jí někdo ujme." Vzali panenku a vedli ji jako někam do lesa a přitom dělali, že pláčou. "My ji přece nezavedeme do lesa, třeba by ji tam sežral vlk," řekl pejsek. "Jestli potkáme nějaké hodné lidi, tak jim ji prodáme, třeba by mohli nějakou dcerušku potřebovat." Vedli panenku k postýlce, co byly děti. "Teď vy taky musíte hrát s námi divadlo," řekla kočička Jendovi a Věře. "Vy teď potřebujete nějakou dcerušku a vy ji od nás koupíte."
"Tady jsou nějací lidé," zvolal pejsek, když došli s panenkou k postýlce a Věře a Jendovi. "Hej, pane, hej, paní, nepotřebovali byste dcerušku?" "A co umí ta dcera?" ptal se Jenda. "No, umí všecko," řekl pejsek. "Umí vařit a poklízet a prát prádlo a kotrmelce umí dělat taky." "Takovou bychom mohly potřebovat," povídaly děti. "A co umí ještě?" vyptávala se Věra. "Moc věcí," odpověděla kočička. "Ona umí spát a papat, hopsat, sedět a ležet, a taky i po zdi umí lézt, když se jí pomáhá." "A když při tom spadne, tak ani nepláče," řekl pejsek. "Takovou právě hledáme," prohlásily děti. "A co stojí?" "Nic," řekl pejsek. "Dáme vám ji zadarmo, když ji budete mít rádi." Děti měly panáčka v červených a modrých šatech, ten, řekly, bude princ, daly mu tu panenku za ženu a udělaly svatbu. Na svatbu si pejsek s kočičkou zas oblékli zástěry, to byly královské pláště, a byli zas král a královna. Tak si pejsek s kočičkou zahráli s dětmi na divadlo a za týden už byly děti docela zdravé a směly ven. To bylo zrovna svatého Mikuláše.
A tak si vzali Jenda s Věrkou na sebe bílé zástěry a sukně a Jenda si udělal z vaty bílé vousy, aby byl Mikuláš, a z papíru vysokou čepici a šli. Čerta s sebou neměli, že by se ho pejsek s kočičkou příliš lekli. Děti zaklepaly a vešly k pejskovi a kočičce a těšily se, jak se budou pejsek s kočičkou divit, že k nim jde anděl a Mikuláš. Ale zatím se obě děti překvapily a udivily ještě víc. Nebyl tam žádný pejsek s kočičkou, ale byl tam už také jeden anděl a Mikuláš. Děti se moc lekly a řekly si: "Jéjej, tady je anděl a Mikuláš a my jsme také anděl a Mikuláš, a kde je pejsek a kočička?" Kdepak by si děti pomyslily, že pejska a kočičku také napadlo ustrojit se za anděla a Mikuláše! Pejsek s kočičkou si to vymyslili, že půjdou překvapit děti. Zrovna se ustrojili za anděla a Mikuláše, už chtěli jít, a teď k nim přišel také anděl a Mikuláš. A teď všichni dohromady se nemohli poznat a nevěděli, co dělat. Děti chtěly utéci, jak se lekly, a pejsek s kočičkou honem chtěli vlézt pod postel. Ale teď viděl pejsek, jak tomu Mikulášovi čouhají z bílé sukně nohy v bačkorách zrovna takových, jaké nosí Jenda, a anděl že má Věrčiny střevíce. A Jenda zas viděl, co to? že tamten Mikuláš má chlupaté pejskovy tlapky a že ten druhý anděl má tlapičky jako kočka. "Ale vždyť je to pejsek a kočička," vykřikl, "my jsme Jenda a Věra!" A teď když se poznali, že to nejsou žádní opravdoví Mikulášové, ale Jenda a pejsek, a žádní opravdoví andělé, ale Věrka a kočička, tak se tomu museli smát, až jim samým smíchem vousy spadly. A pak si rozdali dárky. Pejsek pro Jendu fíky a kočička dala Věrce datle. Jenda dal pejskovi malého pejska na hraní a Věrka dala kočičce malinkou kočičku, a tak byli všichni spokojeni, jak jim to všem na toho Mikuláše tak dobře dopadlo.
|
Pejsek
šel, koukal, do všech koutů vlezl, všecko
prošťáral, a to si, děti, ani nedovedete představit,
co on tam všechno našel! To vy, děti, ani nevíte,
jakých hraček jste už zkazily, poztrácely a pohodily!
Vy na to hned zapomenete, ale pejsek je všechny našel. Tady v
trávě našel míček, jinde našel
ztracené formičky a bábovečky na písek, a
našel korálky, barevné kostečky a nějaké
nádobíčko, které děti poztrácely,
našel pohozená kamínka a židličku do
kuchyňky, našel plno obrázků, a jednu
píšťalku také našel, a také
lžíci a lopatku na písek, a našel
poztrácené dřevěné domečky a
stromečky, a nějaká dřevěná
zvířátka taky našel, a našel toho tolik, že
to ani unést nemohl. 
A Jenda
řekl Věře: "Poslouchej, Věrko, musíme se tomu
pejskovi a kočičce nějak odvděčit, že nám
přišli zahrát divadlo, když jsme byli nemocni.
Víš co, já se ustrojím za Mikuláše a ty
za anděla a půjdeme tak k pejskovi a kočičce a něco
jim přineseme."